Different (Avengers ff)

•6•

Už jsem tady několik dní. Za tu dobu mě už několikrát vyslechli, pořád to bylo to samý. Co jsi dělala v hydře? Jak dlouho jsi tam byla?  Co ti tam dělali? A tak dále.
Stále jsem zavřená v tom samém pokoji a ani ven nemůžu.
Vždycky mě tady zamknou a já nemám jak se dostat ven a skákat ze 6 patra z okna se mi vážně nechce. Takže mi nezbývá nic jiného, než tady trčet a zírat tupě do stropu. Už mě to tady začíná dost štvát, asi si promluvím s Furym. Jo promluvím si s tím pirátem, už jsem se rozhodla. Zvedla jsem se z až moc měkký postele a vydala se ke dveřím.
„Hej! Vím že za těmi dveřmi někdo je, takže mi laskavě zavolejte Furyho. Chci si s sním promluvit!“
Začala jsem křičet a bouchat do dveří jako nějaký blázen. No co, chci se už odsud dostat, jinak bych se tady z toho opravdu za chvíli zbláznila.
Přestala jsem s boucháním do dveří a zase si šla sednout na postel. Začala jsem se rozhlížet kolem sebe. Někdy si říkám, že je až nemožný, to jak je tenhle pokoj bílí. Všechno je v tomhle pokoji bílé, od podlahy až přes dveře až po strop. Zajímalo by mě, jak ten pokoj můžou udržet v takové čistotě. Každá bílá má na sobě po čase nějakou špínu. Stejně to je i s lidmi. Každý člověk i ten nejčistší na světě, má na sobě po čase stráveným na tomhle světě nějakou špínu. Každý z nás udělal v životě něco špatného, ať už to byla jedna malá lež a nebo vražda nevinného člověka.
Každý se něčím provinil a má na sobě nějakou špínu, kterou už nemůže smít. Může na ní zapomenout, ale ze svého života už jí nevymaže.

Z mého přemýšlení nad bílou barvou mě vyrušilo rachocení klíčů v zámku.
Zvedla jsem svůj pohled od země a přesměrovala ho na dveře.
Do dveří vešel černoch s páskou přes oko, který tady za těch několik dní, už byl několikrát.
„Prý jste se mnou chtěla mluvit.“
Promluvil se svým obvyklým klidem v hlase.
„Ano, to chtěla.“
Promluvila jsem taky s ledovým klidem v hlase a očima upřenýmy na něj.
„Tak spusťte.“ Pobídl mě a rukou naznačili že můžu začít.
„Za prvý, už mě nebaví tady být celý dny zavřená. Takže chci z tohodle pokoje už pryč.“ Začala jsem a stále jsem se přitom dívala na Furyho. „ A Za druhý, Jsem tady už minimálně dva týdny a do teď nevím co se mnou bude dál a když se na to někoho zeptám neodpovími.“
Mluvila jsem dál.
„A to by bylo asi všechno.“ Dokončila jsem svůj proslov a čekala jsem co mi na to Fury řekne.
Chvíli bylo ticho, vypadalo to že asi přemýšlí co mi odpovědět.
„Myslím že vám můžu vyhovět v obou bodech.“ Začal a já mu věnovala celou svou pozornost.
„Z tohodle pokoje se dostanete už dnes. Společně s agentkou Romanoffovou se přesunete do Avenger toweru, kde se pokusí doktor Banner, zjisti co do vás dali za séra a jestli to s vámi něco udělalo.“
Přikývla jsem mu na to. Všechno je lepší než tady trčet a nic nedělat.
„A zatím pořádně nevíme co s vámi bude, ale pokud by jste měla nějaké schopnosti a stála by jste o to, mohla by jste se přidat k Avengers a stát se agentkou Shieldu.“ domluvil a díval se na mně asi čekal co mu na to všechno povím. Zní to zajímavě ale já nikdy nebyla moc týmovej hráč pokaždý jsem hrála sama za sebe a ne s někým v týmu.
„Víte, já jsem nikdy nebyla moc týmovej hráč a nevím jestli by bylo nejlepší abych byla s nima v tom případě v týmu. Vždycky jsem hrála sama za sebe.“ pověděla jsem Furymu a čekala jestli mi něco na to poví.
„Chápu v tom případě, pokud by jste měla zájem. Mohla by jste se stát agentkou Shieldu a pokud by jste si to třeba i časem rozmyslela mohla by jste se přidat i do Avengers.“
To by nemuselo být špatný stát se agentkou. Matka mě stejně s největší pravděpodobností nehledá a nikoho jinýho nemám.
„Dobrá, to beru.“ Odpověděla jsem na konec a usmála se na piráta přede mnou. Bohužel on mi úsměv neopětoval. Pouze mi na to přikývl, otočil se a odešel ven z pokoje.

Po několika hodinách další nudy a přemýšlením nad bílou barvou se ozvalo odemykání dveří.
Rychle jsem se posadila na postel. Pohledem jsem hypnotizovala dveře a čekala kdo do nich vejde.
Do dveří vstoupila kratkovlasá zrzka, která mi za těch několik dní přirostla k srdci.
Moje ústa už se samy roztáhly do širokého úsměvu
„Ahoj Natasho!“
Vykřikla jsem šťastně a běžela jí obejmout.
„Ahoj Sky.“ Opětovala mi Natasha pozdrav i obětí a taky se na mně usmála. Byla jsem ráda že jí vidím i za těch pár dní se z nás staly hodně dobré kamarádky.
„Tak co už se těšíš až poznáš další Avengry?“ Řekla s mírným úšklebkem na tváři.
„Počkat“ Zarazila jsem se. Tam budou i ostatní Avengers? To mi nikdo neřekl! Ale tak dává to smysl když se to jmenuje Avengers Tower tak je asi logický že tam budou.
„Oni tam budou taky?“
Zeptal jsem se pro jistotu Natashy.
„Jasně že budou a už se těší až poznají tu holku, která přežila Hydru“ Řekla mi úplně v klidu.
„Spíš která to málem nepřežila si chtěla říct ne?“ zeptala jsem se jí s úšklebkem na tváři.
„To je jedno“ Mávla nad tím rukou Natasha.
„Teď se převlékni do toho oblečení co jsem ti přinesla a půjdem.“ Řekla Natasha a podávala mi přitom hromádku oblečení. Rychle jsem si ho od ní převzala a šla do koupelny kde jsem se začala převlékat.
Oblékla jsem si na sebe obyčejné černé potrhané džíny, černé tílko a na to trochu větší šedivou mikinu přes hlavu. Vlasy jsem si trochu pročísla rukou a nechala je tak jak jsou. Ono s nima nejde ani nic moc dělat když mi je v hydře ostříhali na krátko.
Vyšla jsem z koupelny usmála se na Natashu a kývla hlavou na znamení že můžeme vyrazit. Natasha mi úsměv opětovala a otevřela dveře ze kterých jsme vyšli. Šli jsme dlouhými býlími  chodbami než jsem došli ven, kde na nás čekal Quinjet, jak jsem se dozvěděla.
Nastoupili jsme a Natasha si sedla k řízení a vzlétla. Já jsem si taky sedla na jedno z volných míst, který tam byli a koukala se ven z okýnka. Byla jsem nervózní a to hodně. Nevěděla jsem jak mě přijmou a jak se ke mně budou chovat a navíc, je tam možná i můj pravý táta. Není to sice jistý, ale mám takový pocit že to je pravda.
Nervózně jsem si Kousala do rtu a podupávala si nohou. Dělám to vždycky když jsem z něčeho nervózní.
Natasha si toho asi všimla a podívala se na mně.
„Jarvisi převezmi prosím řízení.“ Promluvila Natasha na Jarvise.
„Jistě.“ Odpověděla jí umělá inteligence. Natasha pustila řízení a otočila se na mně.
Pohled jsem jí opětovala a čekala až mi řekne to co nejspíš chtěla.
„Hele, vím že jsi nervózní, ale nemusíš být.“ začala mě povzbuzovat Natasha a usmála se na mně.
„Jsou to fajn lidi a uvidíš že tě budou mít rádi.“ Zase se na mně usmála. Možná má pravdu, ale nejsme si jistá jestli mě přijmou mezi sebe.
„Snad máš pravdu.“ Taky jsem se na ní usmála.
„Určitě.“ Pověděla Natasha a opět si převzala řízení od Jarvise.
Tím si nejsem tak jistá. Pomyslela jsem si a dál se dívala z okýnka.

Asi po dvaceti minutách jsme dorazili na místo. Vystoupili jsme z Quinjetu a rozešli se ze střechy do budovy. Nastoupili jsme do výtahu a rozjeli se dolů.
Výtah zastavil a jeho dveře se otevřely Natasha se rozešla směrem do menší chodby, ale já nebyla schopná se pohnout. Byla jsem šíleně nervózní a myselal jsem že se tady asi každou chvíli sesypu.
Natasha si všimla že s ní nejdu a tak se zastavila a šla zpátky za mnou. Došla ke mně a zastavila se těsně přede mnou.
„Vím že máš strach, ale nemusíš ho mít věř mi. Budeš si s nima rozumět. Je možný že tě asi ze začátku budou trochu vyslýchat protože budou chtít o tobě vědět co nejvíc, ale budou to myslet v dobrým věř mi“ Uklidnila mě trochu Natasha a povzbudivě se na mně usmála. Úsměv jsem jí oplatila a mírně přikývla aby věděla že můžeme vyrazit.
Tentokrát i se mnou se rozešla do chodbičky a pak následně zahla do leva kde se rozprostíral obrovský obývák. Seděli tam všichni Avengers a byli zabraní do svého hovoru, takže mně a Natashy si nevšimli.
Natasha si odkašlala aby si získala jejich pozornost.
A tak se taky stalo. Všechny jejich pohledy  se stočili na nás. No, spíš na mě. Nevěděla jsem co dělat a tak jsem tam jenom stála po boku Natashy a čekala co se bude dít. Pak se všichni postupně začali zvedat a vítat se s Natashou. Pak přišla řada na mně.
„Takže lidi, tohle je Sky.“ Představila mě Natasha a já se na ní jenom vděčně usmála.
Potom se ke mně jeden z nich rozešel.
„Ahoj jsem Bucky, neboli Winter soldier.“ představil se jako první a podal mi  s úsměvem ruku. Stisk ruky jsem mu taky opětovala, stejně tak i úsměv a taky se představila
„Sky Watsonová, neboli Sky Watsonová.“ řekla jsem s mírným pobavením v hlase. Všichni se zasmáli a stejně tak i já. Začala jsem se cítit trochu víc uvolněně a měla jsem pocit že by to tak strašný být nemuselo a že měla asi Natasha pravdu.
Všichni se mi po Buckym začali postupně představovat. Nejdřív Steve, potom Wanda, Clint, Thor, Bruce a nakonec Tony. U něho jsem byla trochu víc nervózní než u ostatních, přece jen je dost možný že to je můj otec, ale dokud nic neví je to v pořádku. Jen nesmím na sobě nechat nic znát...