Different (Avengers ff)

•3•

Jsem tady zavřená už několik dní, možná i měsíců. Každý den na mně zkouší další a další séra, každý den upadnu do bezvědomí a probudím se až ve své cele s nekonečnými bolestmi.
Jsem vyhublá na kost, oblečení mám roztrhané a vypadá spíš jako kus hadru než oblečení. Jsem celá špinavá, hladová a celá od krve a modřin. Každý den tady na mně zkouší různé testy, při kterých často ztratím spousty krve. Každý den mám pocit jakoby ten den měl být můj poslední, ale není. Vždycky se vzbudím a jde to všechno od znova. Někdy si přeju, při těch nekončících bolestích, abych se znovu už neprobouzele, aby všemu byl už konec a já mohla odpočívat v pokoji, ale to mi bohužel zatím není přáno. Každý den, když jsem měla ještě sílu a svoje horoucí odhodlání jsem se každou nekonečnou minutu snažila utéct. Nevyšlo to, ani jednou se mi to nepovedlo, ani jednou jsem se nepřiblížila k těm dveřím, které vedou na svobodu. Pokaždé mě chytili a hodili zpět do té hnusné cely, kterou tolik ze srdce nenávidím.

Zavrzaly mříže. Už zase, ani jsem svůj zrak nezvedala od země. Věděla jsem, kdo tam byl a co mě teď čeká. „Vstávej!“ Křikl na mně ten chlap. Stále pro mně chodí ten samej, už od začátku je to pořád ten jeden protivnej Rambo, který mě tolik nesnáší.

Nevstávala jsem, neměla jsem na to sílu. Když ten chlap viděl že se zvedat nebudu, rozešel se ke mně. Jeho kroky se rozezněly po celé cele a odrážely se od špinavých stěn.
„Řekl jsem, ať se zvedneš!“ Vykřikl hrubým hlasem znovu a prudce do mě kopnul svou nohou. Já zaskučela bolestí a ještě víc jsem se svezla na studenou zem, o kterou jsem se opírala lokty a vydýchávala tu bolest, kterou mi způsobil. On se nade mnou pouze pobaveně uchechtl, přišlo mu směšné to jak jsem byla oproti němu slabá a bavilo ho každý den do mě mlátit, bavilo ho to jak viděl, že oproti němu nemám sebemenší šanci.

Potom co ho omrzelo se dívat na mojí maličkost, nad kterou se pokaždé tolik pobaví, mě zvedl ze studené země a odtáhl mě do té proklaté místnosti s tím hnusným lehátkem.
Opět, jako každý den, mě k němu připoutal a odešel.
Za chvíli zase přišel ten muž v bílém plášti. Jmenoval se Jeff, už jenom to jméno se mi hnusilo a ten jeho slizkej hlas ještě víc.
„Tak jak pak se máme Sky?“
Zeptal se mně tím jeho slizkým hlasem a s mým jménem si ještě na konci pohrál a trochu ho protáhl. Jak já ten jeho hlas nenávidím.
„Kdyby si tady nebyl, tak bych se měla líp.“ Prskla jsem na něj ostře a dívala se na něj vražedným pohledem, který kdyby mohl, tak by zabíjel. Já toho chlapa tolik nesnáším.
„Ale copak? Ty nejsi ráda, že mně vidíš? No nevadí, nepřišel jsem si s tebou povídat, ale musíme na tobě vyzkoušet ještě nějaký séra.“
Jen co tu větu dořekl, měla jsem chuť po něm skočit a tím jeho hnusným obličejem praštit pořádně o bílou zeď.
„Nemávidím tě!“ Křikla jsem po něm ještě než otevřel dveře, aby mohl odejít.
„Sky, ale to já přeci už dávno vím.“ Začal se smát a s tím odešel ze dveří. Ten jeho hnusnej smích mi uvízl v hlavě navždy, v životě ho z hlavy nevyženu.
V tu chvíli, když se dveře zavřeli úplně, jsem vykřikla. Byla to šílená bolest, přišlo mi, jakoby tohle bylo ještě horší než ty séra předtím. Měla jsem pocit, jakoby se moje tělo postupně rozkládalo na miliony a miliony kousíčků.
Křičela jsem, řvala jsem, ale ta bolest neustávala a já měla pocit že tohle už bude opravdu můj tolik vytoužený a zároveň strašný konec. V tu chvíli se rozezněl alarm, všude to začalo červeně blikat a já věděla že tohle je moje chvíle, musím se odsud dostat. Musím utéct.
Bolest zničehonic začala ustávat, měla jsem pocit, jakoby mi to sérum spíše dodávalo ještě větší sílu, než jsem kdy předtím měla.
Cítila jsem se tolik silná.
Zapřela jsem se pořádně o lehátko pode mnou a snažila se vyprostit ze sevření. Povedlo se! Pásy na rukou povolili a já si mohla odepnout nohy z kožených pásu a dostat se z lehátka ven. Opravdu se to povedlo! Nemůžu tomu uvěřit.
Rychle jsem se zvedla z lehátka a vyběhla ven ze dveří, které tam byly. Na chodbě to vypadlo jako třetí světová, všude to hořelo a kolem lítaly kulky a všemožné zbraně. Nikdo si mě nevšiml a tak jsem začala utíkat nějakou chodbou a doufala že se dostanu ven. Z ničeho nic, jakoby mě opět opouštěli všechny mé síly. Měla jsem pocit jakoby ze mně začala všechna ta síla postupně vyprchávat. Stále jsem se ale nevzdávala, snažila jsem se běžet dál. Bylo mi jedno že skoro nevidím na cestu, kvůli mžitkám před očima. Všechno mi bylo jedno, hlavně jsem se chtěla dostat z toho pekla ven, nechtěla jsem tady být už ani minutu.
Bohužel, moje síly mě začali brzy opouštět. Nemohla jsem už skoro běžet, ale stále jsem se nevzdávala. Uviděla jsem před sebou matně světlo, vypadalo to jako východ. Chtěla jsem se ještě více rozeběhnout, ale o něco jsem zakopla a dopadla tvrdě na studenou zem přímo v tváři v tvář. Chtěla jsem se zvednout. Zapřela jsem se o svoje vyhublé ruce, ale ty mě brzy zradily a já opět dopadla tváří na zem. Začala jsem se smiřovat s tí, že tohle je můj definitivní konec. Uslyšela jsem za sebou běh. Někdo běžel mým směrem, tak tohle bude určitě můj konec, teď mě zastřelí nebo něco a bude po mně.
Běh utichl. Někdo se vedle mě zastavil, nevím kdo to byl, ale rozhodně to nebyl člověk od hydry, měl na sobě nějaké modré oblečení asi co jsem rozeznala a hydra nikdy nenosí nic jiného než černé oblečení. Jenom matně jsem tu postavu vedle mě viděla. Klekla si vedle mně a asi se mi snažila nahmatat tep. Potom co se mu to povedlo, začal něco mluvit pravděpodobně do vysílačky, ale to už jsem tý postavě nerozuměla. Potom jsem už jenom cítila, jak mě ta postava vyzvedla do náručí do vzduchu a běžela se mnou někam pryč neznámo kam.