Different (Avengers ff)

•0•

Ahoj, vítám vás u první kapitoly!
Chci předem upozornit, že se v příběhu bude vyskytovat hodně pravopisných chyb a taky na to, že je to úplně můj první příběh.
Ale stejně doufám, že aspoň někomu z vás se tento příběh bude líbit a bude ho číst.
Tak zatím Ahoj!
_______________________

Stojím ve frontě v supermarketu s kýblem zmrzliny a čokoládou v ruce, celá promočená a zmrzlá z venku, kde prší. Asi si říkáte proč zrovna zmrzlina a čokoláda? Odpověď je jednoduchá, za všechno může jeden kluk, který se semnou rozešel a tak svůj smutek utápím v jídle. Ano, slyšíte dobře, je to jenom kvůli jednomu blbovi.

Asi bych i s tou zmrzlinou a čokoládou došla domů, kdyby se nestalo to co se stalo.

Do obchodu vběhlo několik desítek ozbrojených mužů s maskou přes obličej. Nikdo z lidí v obchodě nevěděl co se děje, ani já. Všichni pobíhali po obchodě a snažili se rychle dostat ven.

Muži zablokovali jakoukoliv cestu ven a lidi pobíhali jenom zmateně sem a tam. Jenom já tam nehnutě stála a nevěděla co dělat. Byla jsme zmatená a vystrašená. A můj dech se zrychlil natolik že to vypadalo jako bych právě uběhla maraton. Muži běhali po obchodě a vypadalo to, že někoho hledají.

Každému, kdo tady byl, kontrolovali důkladně tvář a ani jednoho nevynechali.
Jedná věc mě, ale na jejich uniformě, kterou měli všichni stejnou, zaujala. Měli zvláštní znaky, vypadaly jako červená lebka s červenými chapadly. Každý z můžu to měl na své černé uniformě na vypracovaném rameni.

Nikdy jsem nic podobného neviděla. Jeden z nich se zastavil u mě, začal si mě prohlížet a pak něco zamumlal do vysílačky, kterou držel ve své ruce.

Únikové cesty jsou všechny zavřené, není možnost utéct pryč. Stejně, by mě určitě hned jak bych se rozeběhla, zastavili.
Za chvíli se všichni ti muži seběhli ke mně. Nevěděla jsem co dělat, chtěla jsem křičet, ale jako bych v tu chvíli neuměla mluvit a moje hlasivky vypověděli svojí službu. Ono taky není moc příjemný, když na vás asi třicet chlapů kolem vás míří zbraní, ze které můžou kdykoliv vystřelit.
Najednou jsem ze zadu na mé hlavě ucítila tupou ránu. Moje oči pomalu začali klesat a mě pohltila tma, ačkoliv jsem se jí snažila bránit zuby nehty.

Probudila mě až ostrá bolest hlavy. Okamžitě jsem si na to místo, kde mě bolela sáhla. když jsem ruku stáhla zpět, měla jsem na ní trochu krve. Nebudu vám lhát, vyděsila jsem se a to hodně. Jsem hroznej srab, ale zase na druhou stranu, kdo z vás by se nebál být teď v mojí kůži? Myslím si že asi nikdo.
Pomalu jsem se zvedla a začala se rozhlížet kolem sebe. Byla jsem v nějaké tmavé zatuchlé místnosti s mřížemi. Jediné co do této místnosti pouštělo světlo, bylo malinké okýnko vysoko u stropu.
Nevěděla jsem, kde jsem a co se mnou ti chlapy chtějí udělat a hlavně proč unesli zrovna mě.
Jsem jen obyčejná průměrná holka bez táty a s matkou, která je každý den ožralá a nikdy se o mně nestarala. Tak proč zrovna já? Provedla jsem snad něco? Nebo si chce u mě bůh vybrat svůj dluh za to, že jsem mohla do teď poměrně v klidu žít? V hlavě se mi stále dokola opakovaly všechny možné otázky, na které jsem však odpověď neznala.
V tu chvíli se otevřeli mříže a v nich stál chlap zase s tím podivným znakem. Zajímalo by mě co znamená.