Different (Avengers ff)

•12•

-Sky-

Kolem mě byla pouhá temnota.
Slyšela jsem z dálky hlas. Byl mi velmi známý a já ho chtěla utěšit, protože byl smutný, ale nešlo to. Moje vlastní ústa mě neposlouchala a ani oči, které jsem se snažila otevřít neposlouchaly a stejně tak i zbytek mého drobného těla.
Z hlasu bylo slyšet, že ho něco trápí a že se kvůli tomu utápí v smutku. Kolem mě byla pouhá tma, ale já i přesto slyšela ten hlas, který promlouval ke mně. Jeho slova splývala v jedno a já tak nebyla schopná rozeznat to, co se mi snažil vzdělit, ale i přesto jsem věděla, že ty slova byly určeny mně, jenom mně.

..........

Další hlas, ale je jiný než ten předtím. Opět vím že je někoho koho znám, ale nemohu si vzpomenout kdo to je a moje tělo mi nedovoluje se dotyčnému podívat do tváře. Opět je slyšet v hlasu smutek, jako v tom předtím. Hlas je ale jiný. Je hrubší a také hlubší než ten předešlý. Vím že promlouvá ke mně, ale slova se k mým uším nedonášejí, tak abych jim mohla porozumět.

..........

Tentokrát to není pouze jeden hlas ale více hlasů, které se mísí v jeden velký hluk. Nejsem schopná v té změti hlasů rozeznat, jestli je znám nebo ne.
Rozhodnu se proto pokusit otevřít svoje těžká oční víčka, která byla tak dlouhou dobu zavřená.

K mému překvapení se mi to opravdu podařilo a moje víčka se otevřely a odkryly tak moje modré oči. Chvíli jsem rozmrkávala mžitky před očima, způsobené ostrým světlem v místnosti. Přímo před postelí, na které jsem až doteď ležela, jsem viděla skupinku superhrdinů, která se o něčem horlivě dohadovala. Nevšiml si mně a já je tak mohla v klidu pozorovat.
„Proč se už neprobudila?“ Řekl mírně podrážděně Tony směrem k Brucovi, který si leštil své brýle o okraj své tmavě zelené košile.
„Nevím.“ Povzdechl si Bruce a volnou rukou si promnul své čelo, na kterém se utvořily mírné vrásky. „Měla by být, už vzhůru.“
Opět si povzdechl a brýle si nasadil na svůj nos.
Poté otočil hlavu mým směrem a mírně se pousmál, když spatřil, že už mé oči jsou plně otevřené a já vnímám vše, co se kolem mě děje.

Všichni si všimli Brucova úsměvu a tak, stejně jako Bruce, stočily své pohledy na mou osobu po hrudník ukrytou v zelené nemocniční přikrývce.
„Sky“ Vydechl úlevně a zároveň trochu překvapeně Tony a přešel k mé posteli a obejmul mě svými pažemi. Já ho na oplátku také svými hubenýma ručkama objala kolem jeho hrudníku a mírně ho stistkla na znamení toho, že ho ráda vidím.

„Co se stalo?“ Zeptala jsem se s mírně chraplavým hlasem, poté co jsme se pustili s Tonym z obětí. „Bucky tě našel ve tvé sprše celou oblečenou a promočenou až na kost. Vůbec si ho nevnímala.“ pověděla mi Natasha v černém úplém tílku, které zvýrazňovalo její skvělou postavu. Než jsem stačila cokoli jiného říci přikročil ke mně Bruce. „Pamatuješ si něco?“ Ptal se mně a při tom upíral zrak na přístroj vedle postele. Na chvíli jsem se za myslela a snažila se vzpomenout aspoň na něco z té doby, co se to odehrálo.
„Pamatuji si, že jsem se probudila pozdě v noci z noční můry a pak už nic.“ Pověděla jsem a nad vzpomínkou toho snu se mírně ošila. „Dobrá“ Pověděl Bruce a něco si zapsal propiskou do desek, které držel v rukou.
„Pokud chceš Sky, už můžeš jít.“
Řekl mile Bruce a já mu na to přikývla s mírným úsměvem.

Odkryla jsem tělo z pod peřiny a nohy přehodila přes okraj postele. Měla jsem na sobě obyčejné šedé volnější tepláky a tílko stejné barvy. Postavila jsem se nohama na studenou podlahu a rozhlédla se po ostatních.
Všichni koukali s údivem a prohlíželi si mé tělo.

A v tu chvíli mi došlo, proč se tak dívají. Byly vidět mé ruce celé pokryté modřinami, šrámy a vpichy od jehel. Mírně odhalený hrudník na tom nebyl o moc lépe, byla přes něj vidět jedna velká fialová modřina.
Ruce, které jsem do teď měla podél těla, jsem si překřížila přes hrudník, tak aby bylo vidět co nejméně škod na mém těle, které způsobila hydra. „Panebože“ Vyhrkla Wanda prskrčeným hlasem. Hlavě se mi promítaly všechny vzpomínky na jednotlivá zranění, která mi byla způsobena a tak Je velmi zřejmé, že si pravděpodobně Wanda přečetla mé myšlenky a teď přesně ví od čeho všeho, tyhle modřiny mám.
A to ještě neviděli to nehorší. Pomyslela jsem si, ale uvědomila si jakou chybu jsem právě udělala. „Co je to nejhorší?“ zeptala se Wanda a já si Povzdechla. Věděla jsem že nemá cenu odporovat. Zbytek skupinky hrdinů přeskakoval pohledem ze mě na Wandu a zase naopak. Nevěděli co se bude dít a tak pouze čekali.

Otočila jsem se k nim zády a šedé tílko vytáhla až ke krku, tak aby odhalovalo má záda. Slyšela jsem zalapání po dechu. Bylo my jasné, že pohled na má záda nebyl moc pěkný. Pochybuji o tom, že by se mi do masa velmi hluboké rány od biče úplně uzdravily a i kdyby ano, určitě by po nich i tak zůstaly obrovské jizvy přes celá záda a k tomu ještě těsně nad mým pasem na okraji zad byl vypálen cejch hydry, který tomu dodával na ještě věští intenzitě.

Tílko jsem opět stáhla dolů a rukama si ho trochu poupravila a Otočila se směrem k hrdinům a čekala co z nich vypadne. Po chvíli vzájemné koukání z očí do očí a napjatého ticha se Wanda ke mně rozešla a objala mě.
„Já ty šmejdy zabiju.“ Slyšela jsem, jak Tony zasyčel a nervy měl určitě na velmi tenkém kraji.
Wanda mě pustila z objetí a povzbudivě se na mě usmála, ale v jejích očích byl vidět velmi viditelný smutek. Přejela jsem pohledem skupinku stojící přede mnou. Tony, který nadával jako smyslů zbavený. Natasha která se dívala na zeď zabijáckým pohledem a myslím si, že místo té zdi si určitě představovala něco jiného. Clint vypadal, že by si nejraději došel teď hned pro luk a jednoho hydranta po druhém prostřílel skrz na skrz jako Jehelníček. Steve se zase snažil záchovat chladnou hlavu jako vždy ale i přesto, bylo vidět že se v něm pere zlost s kázní. Bruce, který o těchto zraněních už dávno věděl, stál v rohu a v klidu všechno pozoroval přes skla svých brýlích. Naopak Bucky vypadal, že by teď nejraději do něčeho silně udeřil. Ruce měl zatlé v pěst, až mu Bělaly klouby a v obličeji nepřítomný výraz.

A teď mi teprve došlo, že Thor tady není. „Kde je Thor?“ zeptala jsem se skupinky přede mnou a tím si upoutala jejich pozornost.
„Musel něco zařídit na Asgardu.“ Odpověděla mi Scarlet witch milým hlasem.
Na to už jsem jí pouze přikývla a dál to neřešila.

Poté co už se všichni uklidnili, jsme se vydali do obýváku a já se ještě stavila rychle v pokoji převléct. Bála jsem se, že má zranění začnou rozebírat a já se s nima budu o tom muset bavit, ale nestalo se tak, aspoň ne prozatím.