Different (Avengers ff)

•18•

MOC MOC MOC se omlouvám! Vím, že strašně dlouho nevyšla žádná kapitola, ale hodně jsem se soustředila na školu a tak nebyl moc čas. Doufám, že To pochopíte a taky doufám v to, že tady snad ještě nějaký ti čtenáři zůstali.

Teď  bych se chtěla věnovat příběhu mnohem víc, tak snad se vám bude i líbit.

Mějte se krásně!🦄

________________________

Pomalým krokem jsem se ploužila do kuchyně, kterou už okupovala banda superhrdinů. ,,Ahoj." Pozdravila jsem tichým a unaveným hlasem, protřela si ještě ospalé oči a na konec si pořádně zívla. ,,Tady nám někdo ponocoval." Ušklíbl se můj milovaný tatínek, který mě pobaveně pozoroval. ,,Hahaha moc vtipný." Odsekla jsem otráveně. Kdyby jen věděl. Pomyslela jsem si , ale dál to neřešila a šourala se směrem k ledničce, odkud jsem si chtěla vytáhnout něco, co by zasytilo můj hladový žaludek.

Jakmile mě ale oslepilo to zářivé bílé světlo, bylo mi hned jasné, že dnes svůj žaludek asi jen tak nezasytím.

 Na konec jsem z lednice vytáhla obyčejný jogurt, což bylo asi jediné poživatelné, co v lednici zbylo, zasedla s ním ke stolu ke zbytku party a začala jsem se v něm lžičkou přehrabovat. Bílá hmota líně stékala ze lžičky zpět do kelímku a já na to hleděla znechuceným pohledem. Přece jen jsem se ale po pár minutách přemohla, lžičku i s hmotou si strčila do pusy a obsah kelímku po chvíli dokonce vyprázdnila.

,,Někdo by měl dojít do obchodu." Poznamenala jsem ve chvilce ticha, která se mezi Avengers na chvíli utvořila, nakřáplým hlasem a přitom vyhazovala kelímek od jogurtu do koše. Víko od koše po chvíli hlasitě dopadlo na své místo a tím upoutalo ještě vetší pozornost mým směrem než předtím. Všichni v kuchyni na mě upřeli svůj zvědavý pohled, se kterým se i zároveň ptali na jedinou otázku: Děje se něco?

Moje chování přece jen bylo posledních pár dnů jiné. Byla jsem zamlká více než kdy dřív a každé ráno jsme vypadala jakobych celé noci nespala, proto nejspíše ta zvědavost od ostatních.

Já nad tím ale pouze protočila očima a odešla z kuchyně směrem k mému pokoji. Otevřela jsem dveře, které jsem za sebou následně i zamkla a zády dopadla do měkkých peřin a zírala na bílý strop nade mnou.

Co tady vůbec děláš? Nepatříš sem! Nejsi žádný superhrdina!

Tyhle myšlenky mi moje podvědomí předhazovalo už několik dní stále dokola, proto jsem i poslední dobou tak špatně spala a byla nevyspalá a na všechny kolem sebe protivná.

Něco se mnou nebylo v pořádku. Cítila jsem, že se něco každým dnem stane, jen jsem si nebyla jistá tím, co to něco  bude. Bude to špatné či dobré? A uškodí to mým jediným  blízkým, které momentálně mám?

Bála jsem se toho a zároveň si říkala, že bych odsud měla vypadnout. Nejenže mi to pořád předhazovala moje podvědomí, které mě každým dnem utvrzovalo víc a víc v tom, že sem nepatřím, ale jakoby mě k tomu i něco nutilo a já si nemohla pomoci.  Ale i přesto jsem tomu všemu zatím odolávala.