Different (Avengers ff)

•5•

-Sky-

Kolem mě byla pouhá tma.
Jenom sytá nepropustná tma.
Začala jsem pomalu otevírat oči , když jsem je otevřela oslepilo mě světlo v místnosti ve které jsem asi byla. Ležela jsem na něčem měkkém, zřejmě na posteli. S námahou jsem se trochu poposunula po posteli a sedla si.
Všechno mě bolelo, každá kůstka v mém těle a hlava mě bolela tak, že jsem myslela že mi za chvíli praskne. Pomalu jsem se začala rozhlížet kolem sebe. Nevěděla jsem, kde to jsem. Nic kolem sebe jsem nepoznávala. Všude byla čistě bílá barva. Zdi byly bílé, peřiny pod kterými jsem ležela, dveře, stůl vedle postele, zkrátka všechno v tomhle pokoji bylo bílé. Jedno vím, ale jistě. Tohle Hydra není.
Co se stalo? Že by se mi povedlo utéct? Ale jak jsem se teda dostala jsem a kde to vůbec jsem?
Začala jsem vzpomínat.
Červená světla. Poplach. útěk. Pád na zem. Postava a pak už nic.
Byla jsem zmatená, ale zároveň šťastná. Konečně jsem se z toho pekla dostala. Konečně. Tolik se mi ulevilo. Chtělo se mi brečet štěstím, že konečně nemusím prožívat to peklo znova a znova.
Byla jsem tolik zabraná do svých myšlenek, že jsem si ani nevšimla že někdo otevřel dveře.
Z mého snění mě probudili až kroky, které se po místnosti rozléhaly po celém pokoji.
Otočila jsem se tím směrem ke dveřím. Byl tam... Počkat, to byl pirát? Štípněte mně, protože já ještě asi spím.
Přede mnou stál chlap tmavé pleti a s páskou přes oko. Chápe to? On měl pásku přes oko! A k tomu ještě takovej černej plášť.
„No to mně podrž. To je pirát!“
Vykřikla jsem a rozhodila rukama kolem sebe.
Najednou se odněkud rozezněl tlumený smích, až teď jsem si všimla takovýho toho skla jak máte ve výslechových místnostích.
Asi si zapomněli vypnout mikrofon, jak tak koukám.
Pirát se taky kouknul směrem ke sklu a zamračil se. To nebude asi moc přátelský pirát.
„Laskavě si vypněte ten mikrofon, když už tam musíte být!“ Vykřikl rozčileně.
Ne, tak ten opravdu není moc přátelský. Musela jsem se taky trochu zasmát. Nevím proč, ale přišel mi hrozně k smíchu.
Ale to asi tady každému jak tak koukám, protože na druhé straně skla se ozval taky mírný smích.
Pirát si pouze povzdechl a svojí pozornost začal věnovat mně.
„Takže“ začal pirát a trochu si odkašlal. Pořád nemůžu uvěřit že přede mnou stojí pirát.
„jmenujete se Sky Watsonová?“
Nechápu proč se mně na to ptá, ale tak odpovědět mu můžu, když už to stejně ví.
„Jo.“ Odpověděla jsem jednoduše a pokrčila mírně rameny.
„ A vaše matka se jmenuje Emily Watsonová a otce neznáte, je to tak?“ Ptal se dál. Teď jsem zapřemýšlela, co mu mám říct s tou matkou to je pravda to jo, ale s otcem úplně ne. Ale tak, nemůžu tady na něj vyvalit že můj táta je Tony Stark, to by mě měl asi za blázna a navíc já sama nevím stoprocentně, jestli to je pravda.
„Jo“ Odpověděla jsem stejně jako předtím. Nevím co jinýho bych mu měla říct.
„Dobrá. Co jste dělala v Hydře?“
Zeptal se znova.
„Hele, neměla bych se ptát spíš já vás? Já jsem tady ta, která neví kde je a co s ní chcete dělat.“
Začala jsem trochu z ostra. Už mě nebavilo jak se pořád vyptával a navíc já sama pomalu nevím co jsem dělala v hydře.
„Dobrá, tak se ptejte.“ pobídl mě pirát.
„Tak za prvý, kde to jsem?“
Začala jsem.
„Jste na základně S.H.I.E.L.D.U.
Tajné špionážní a protiteroristické organizace.“
Odpověděl mi úplně v klidu. Takže já jsem na nějaký tajný základně, předpokládám a určitě někde bůhví kde. No to je super.
„Fajn, a kdo jste vy?“
Ptala jsem se dál.
„Já jsem ředitel této organizace. Nick Fury.“
Odpověděl mi zase úplně v klidu. Můžete mi někdo říct jak může být pořád tak v klidu? Taky bych to chtěla umět.
„A nejste náhodou i pirát?“ Zeptala jsem se ho se sladkým úsměvem na tváři.
„Ne, to opravdu nejsem.“
Řekl s vražedným pohledem upřeným na mně. No spíš s vražedným okem.
„Škoda.“ Povzdechla jsem si s hranou dávkou smutku.
„No nic a proč tu vlastně jsem?“
Ptala jsem se zase dál.
„Jste tu, protože vás Avengers našli na základně Hydry, kde jste předpokládám nebyla dobrovolně.“ Avengers? co jsou Avengers?
„Avengers?“ zeptala jsem se zase. Vypadalo to, že ho už moje otázky dost unavují.
„Ano, Avengers. Je to tým spojený z nejlepších agentů a superhrdinů.“
Teď jsem na něj koukala jak na blázna. Superhrdinů? To jako vážně?
„Tak teď buď určitě spím a nebo jsem se už zbláznila a mám halucinace.“ Povzdechla jsem si a hlavu opřela o zeď za mnou. Já se už opravdu zbláznila.
„Můžu vás ujistit slečno, že žádný sen se vám nezdá a halucinace taky nemáte“
Řekl úplně v klidu. Ale teď vážně jak to dělá? Jak může být tak v klidu?
„Fajn“ povzdechla jsem si a zhluboka se nadechla.
„teď se ptejte vy.“ pouze mi na to přikývl a hlavou se otočil ke sklu a rukou, asi někomu pokynul aby šel sem.
Do dveří vstoupila zrzka s krátkými vlnitými vlasy.
„Tohle je agentka romanoffová.“
Představil ji Fury. Ne Fury ne, budu mu říkat pirát. Jo pirát, to mi k němu sedí víc.
„Zeptá se vás na pár věcí.“
Dodal pirát a poté odešel ven.
„Říkej mi Natasha“
Řekla zrzka, teda teď už Natasha a natáhla ke mně ruku s mírným úsměvem na tváři.
„Sky“ Oplatila jsem jí úsměv a stiskla jí ruku. Vypadala celkem mile, aspoň zatím.
„Takže, jak jsi se dostala k hydře Sky?“
Zeptal se Natasha naprvní otázku.
„Unesli mě když jsem byla v obchodě.“ Odpověděla jsem jí a pohledem uhla někam jinam, abych se jí nemusela dívat do tváře. Nerada na to vzpomínám. Na to všechno co mi tam dělali a..
„Proč tě tam drželi?“ Vyrušila mě Natasha z mého přemýšlení.
„Kvůli tomu-“ zadrhla jsem se bylo těžký teď o tom všem mluvit. Zhluboka  jsem se nadechla a začala znovu. „Kvůli tomu, že jsem jako jedna z mála a možná jako jediná, mohla přežít všechny pokusy co na mě dělali.“ Řekla jsem slabým hlasem.
„Jaký pokusy?“ ptala se dál.
Zhluboka jsem se opět nadechla a začala znovu mluvit.
„Pořádně nevím. Vždycky do mě dávali různý séra. Pokaždé to bylo jiné. Vždycky mě připoutali na to prokletý křeslo a nechali mě tam klidně i několik hodin. Celou tu dobu do mně pouštěli několik sér najednou, Byla to hrozná bolest. Prosila jsem je aby to už skončilo, ale oni akorát ještě více přitlačili. Několikrát už jsem myslela že to bude můj konec, ale nebyl. Vždycky jsem se zase vzbudila v tý hnusný cele a všechno to šlo od znova. Takhle to šlo pořád, každý den a když to nebyly ty pitomý séra tak-“ To už jsem to nevydržela a rozbrečela se úplně. Nešlo to zastavit všechny slzy se vydrali na povrch a nešlo je zastavit. Dělaly si cestičku po mých tvářích až na krk. Natasha mě sledovala lítostivým pohledem. Nechtěla jsem lítost, nechtěla jsem aby se na mně takhle dívala.
Začala jsem se trochu uklidňovat.
Slzy mi přestávaly téct a já si jejich zbytky setřela rukou.
„Myslím že pro dnešek to stačilo, přinesu ti nějaké oblečení a můžeš se vysprchovat, co ty na to?“ zeptala se mně Natasha s milým úsměvem.
Pouze jsem jí na to přikývla a úsměv jí trochu opětovala.
Natasha se tedy otočila ke dveřím a vyšla z pokoje pryč.
Trochu jsem si oddechla, když odešla a obličej si vložila do dlaní. Byla jsem zmatená ze všech těch informací. Bylo toho zkrátka moc najednou.