Different (Avengers ff)

•10•

Let Quinjetem netrval dlouho.
Za chvíli jsme dorazili na základnu a vystoupili rovnou na střechu, kde čekal už Fury se svým klasickým nabručeným výrazem. Jakmile jsme k němu došli, svůj pohled přesměroval ke mně. „Rád vás vidím Watsonová." kývl mi na pozdrav Fury a já mu kývnutí oplatila.
Poté co jsme se přivítali jsme se rozešli do základny a jejich spletitých chodeb.
Nevím jak se v tomhle někdo může vyznat. Je to jak bludiště.
Cestou jsem šla těsně za Buckym a zkoumala všechno kolem mě.
V mém zkoumání mě zastavily až Buckyho záda, do kterých jsem omylem narazila, když všichni ostatní zastavili.
„Promiň." Šeptla jsem směrem k němu a hodila po něm omluvný pohled. Bucky mi jenom věnoval vřelý úsměv a dál to neřešil.

Fury, který byl vpředu naší menší skupinky, vytáhl klíče a odemkl bílé dveře před sebou.
Postupně jsme do nich všichni vešli a já za námi všemi zavřela. Všichni jsme stáli před Furym a čekali co z něj vypadne.

„Watsonová teď projdete z jedním testů." poukázal Fury směrem ke dveřím, které byli v místnosti a u nich stáli dva doktoři v bílých pláštích.
Otevřeli dveře vedle sebe a Fury mě pobídl, abych do nich vešla a já tak taky udělala.
Jakmile jsem vešla do místnosti okamžitě se za mnou dveře zavřeli a já se začala po místnosti rozhlížet. Byla jsem v bílé v místnosti bez oken a jediné co tady bylo byla kameru v rohu u stropu.

Po pár minutách kdy jsem stála uprostřed místnosti a nevěděla co dělat se zhaslo.
V místnosti se rozlila nepropustná tma a já nevěděla co dělat.
Rozhlížela jsem se kolem sebe, jestli aspoň něco málo nezahlédnu, ale nestalo se tak.
Dech se mi zrychlil a po čele mi začaly stékat kapičky potu.
Byla jsem vystrašená. Nevěděla jsem co se bude dít a ani nevím proč, ale připomnělo mi to hydru a můj pobyt v ní.
Zničehonic mi něco podkoplo nohy a já tvrdě dopadla tváří tvář na tvrdou zem.
Co nejrychleji jsem se z pádu vzpamatovala a zvedla se zase do stoje. Snažila jsem se co nejvíce soustředit, abych mohla zaregistrovat i ten nejmenší pohyb. V tom jsem uslyšela, jak se předemnou něco rychle pohlo, přímo před mým obličejem.
Rychle jsem svojí ruku vystřelila do vzduchu a zachytila druhou ruku cizince, jak jsem poznala podle hmatu, těsně před mým obličejem. Ruku dotyčného jsem stočila za jeho záda a položila ho na studenou zem a sedla si na něj. Nechápu kde se to ve mně vzalo. Jakoby mé tělo zaplavila vlna adrenalinu a já věděla přesně co dělám, i když jsem se nikdy před tím v životě neprala.

Muž pode mnou, jak jsem poznala podle mohutnosti těla, využil mé nepozornosti a praštil mě silou do nosu a povalil pod sebe. Ucítila jsem jak se mi z nosu spustila teplá tekutina a pomalu mi stéká po obličeji.

Takhle jsme se s neznámým převalovali ještě asi deset minut.
Schytala jsem od dotyčného pár silných ran, ale on taky nevyvázl bez úhony a schytal taky několik silných ran do obličeje. Ve chvíli kdy jsem na muži seděla a dávala mu pěstí,
se rozsvítilo světlo v místnosti.
Koukala jsem se směrem dolů, kde pode mnou ležel muž s krví po celém obličeji.
Do místnosti vešli doktoři v bílých pláštích a muže si převzali do své péče. Já se zvedla sama a vyšla z místnosti těsně za nimi.
Všichni kdo stáli venku překvapeně koukali na muže, kterého odváděli doktoři.

Jakmile doktoři s mužem zmizeli, jejich pohledy se otočili na mě. „Výborně Watsonová."
Pokýval hlavou uznale Fury.
„Právě jste přeprala agenta desátého stupně." Dodal Fury a svoje oko měl stále upřenné na mé maličkosti.

„Já ale nevím, jak jsem to udělala." pokrčila jsem rameny a všechny přejela pohledem.
„Jak to myslíte?" Zeptal se mě nechápavě Fury.
„Tak jak to říkám. Netuším jak jsem toho chlapa dokázala přeprat, nikdy jsem se s nikým do teď neprala ani proti někomu nebojovala." Poukázala jsem směrem ke dveřím.
„Dobře, to vyřešíme později."
Rozhodl Fury a rozešel se ven z místnosti a my všichni šli poslušně za ním.

Došli jsme do další místnosti a já opět skončila zavřená v úplně stejné v místnosti, jako před tím s tím chlapem. Čekala jsem, že mě bude čekat něco podobného jako předtím.

Světlo se zhaslo jako před tím a já už stála připravená v bojovém postoji. Najednou se světlo opět rozsvítilo, ale to jsem už nestála ve stejné místnosti jako před tím, ale v místnosti která silně připomínala jednu z místností z hydry. Udiveně jsem Koukala kolem sebe a stále stála uprostřed místnosti, ale tentokrát s rukama uvolněnými podél těle.

„Rád tě zase vidím Sky." Uchechtl se hlas za mnou.
Ten hlas bych poznala všude.
Prudce jsem se otočila směrem odkud hlas přicházel. Na druhé straně místnosti, než já, stál muž kterého jsem už v životě nechtěla vidět, jedině kdyby před mýma očima umíral a pomalu vyprchával život z toho jeho hnusný ho obličeje.
Udělala jsem několik rychlých kroků dozadu, tak abych byla co nejdál od něj. On se tomu pouze zasmál. Věděl že mám strach a já to věděla taky. Sice jsem ho na sobě prozatím nechtěla nechat znát, ale on to poznal. Vždycky poznal že mám strach a jinak tomu nebylo ani teď.

Zády jsem narazila na studenou stěnu a trochu se na ní natiskla.
Po čele mi pomalinku stékala kapička slaného potu a můj dech se zrychlil natolik, že pod jeho náporem se mi zvedala prudce hruď. Myslela jsem, že mi zachvíly vyskočí srdce z hrudi.

Jeff se ke mně rychlými kroky rozešel a já si jenom přála, aby tohle byl jeden velký hloupý sen a já se z něho mohla probudit. Aby se čas aspoň na malou chvíli zastavil a já mohla od tohodle všeho co nejrychleji zmizet, a už se nikdy nevrátit.

Náhle jakoby se kolem mě všechno zastavilo, jakoby vzduch neproudil kolem mně tak jak má, ale já přitom mohla v klidu dýchat.

V tom jsem si toho všimla.
Jeff stál kousek přede mnou, ale ani se nehnul. Přešla jsem pomalým krokem k němu a chtěla mu sáhnout na ruku.
Moje ruka ale prošla tou jeho jako by nic a já si v tu chvíli všechno uvědomila.
Byl to jenom nějaký přelud. Pravděpodobně hologram, zhotovený pomocí mých vzpomínek. Nebyla to žádná skutečnost, jenom přelud. V duchu jsem si oddechla a pomalými kroky přešla ke dveřím, které vedly směrem ven.

Vyšla jsem ze dveří a zavřela je zasebou. Kousek ode mně stál celý tým superhrdinů společně s Furym a dívaly se na obrazovku. Přišla jsem k nim a podívala se stejným směrem, jako jejich upřenné pohledy. Na obrazovce byla místnost, ze které jsem před chvílí vyšla. Otočila jsem se směrem k super hrdinům a zkoumala jejich tváře.
Všechny byli strnulé a zaujatě se dívaly na obrazovku a nikdo se ani nepohnul. Zamávala jsem jim přímo před obličeji, ale stále se nic nedělo. Byla jsem z toho všeho zmatená a taky trochu vystrašená. Opět jsem si přála, aby se vše dalo do pohybu, aby se všichni superhrdinové společně vesele bavili a smáli se Tonyho hláškám, Aby jsem na jejich tvářích viděla opět ty šťastné úsměvy a Furyho vždy profesionální výraz.

Najednou, jakoby vzduch začal opět proudit, tak jak má a vše kolem mě zase začalo plynout tak jak čas určí.
Všechny osoby předemnou se opět začali hýbat a svůj pohled přesměrovaly z obrazovky na mou maličkost. Všichni měly údiv ve tváři.

„Jak jste se odtamtud dostala?" Zeptal se jako první Fury, který se probral z tranzu.
„Normálně jsem prošla dveřmi." Poukázala jsem směrem k bílím dveřím. „Celou dobu jsme tě sledovali na kameře, tak jak jsi mohla projít dveřmi bez povšimnutí?" Ptal se dál Clint.
„No" Podrbala jsem se nervózně na zátylku.
„No?" Zeptal se mně s nadzvednutým obočím Steve.
„Najednou se prostě všechno zastavilo. V jednu chvíli jsem si přála, aby se zastavil čas a ono se tak asi prostě stalo." Rozhodila jsem rukama kolem sebe.
„Pak jsem si zase přála, aby se všechno dalo zase do pořádku a zase se tak stalo." Řekla jsem a stále jsem si všechno dokola přehrávala v hlavě. Přišlo mi to tak neuvěřitelné, ale přitom i tolik skutečné.
„Myslím si, že umíš ovládat, nebo aspoň zastavit čas, Sky. " Upřela na mě svůj zrak Wanda.
„Myslím si, že agentka Maximoff má pravdu." Přitakal Fury a zamyšleně si při tom mnul bradu mezi dvouma prsty.
Já tam pouze stála a zaraženě se na ně dívala pohledem, Ale v hluboko v sobě jsem cítila že mají pravdu. Že něco uvnitř mě se začíná pomalu probouzet. Teď ale nastává ta otázka, je to co se ve mně probouzí špatné nebo dobré?