Opravdu to řekl všem. Po chodbách jsem chodila se svěšenou hlavou a poslouchala různorodé názory lidí. Jedni semi smáli, druzí jen kroutili hlavami, což bylo občas i horší než samotný posměch, jiní mě zastavovali a darovali mi pár hezkých slov. Pár lidí ke mně dokonce proto, že jsem utekla, proto, co jsem podle nich dokázala, vzhlíželo.
Posměšky jsem ale poslouchala ve třídě a to byla taky jediná reakce na mé jednání. Slyšela jsem narážky typu: „Jak je divoženko." nebo „Běž se zahrabat ty lesní couro!" Klid jsem neměla ani doma a na Massengeru mi každou minutou přibývalo víc a víc ošklivých zpráv. Už jsem je ani neotvírala.
Další den to bylo stejné a ten další ještě horší. Myslela jsem, že to po chvíli přestane, ale jen se to stupňovalo. Nadávky vystřídali kopance a posměch pády na každém metru školní chodby. Než jsem se stihla zvednout, už jsem ležela na zemi znovu. Tohle bylo ale u nás ve škole naprosto normální. Vždycky tu byli jen nechápavý tupci, a i když se mi ze začátku pár lidí snažilo pomoct, nevedlo se jim to a oni se stáhli. Nedivila jsem se jim. Dopadli by jako já a já nechtěla aby kvůli mně někdo trpěl.
ČTEŠ
Vůně trávy a cigaret || Short story
JugendliteraturTak jsme tam stáli dál ve tmě a naší přítomnost prozrazovaly jen obláčky kouře a rudé konce cigaret. Byli jsme ještě děti, a přesto jsme už dávno přestali snít. Žili jsme pro okamžiky, které se s ranní bolestí hlavy rychle vytratily. Žili jsme v kru...
