Vůně trávy a cigaret || Short story

🌿14🚬

„Mám pro tebe překvapení!" skočila jsem zezadu kolem krku Ondrovi hned, jak jsem ho uviděla před naším skromným příbytkem. Končily jsme ve stejnou hodinu, ale jelikož jeho škola byla mnohem blíž než moje, byla jsem tu později.
„Jo já pro tebe taky," usmál se, když jsme si šla hodit věci na svou polovinu deky.
„Tak na stejno?" zeptala jsem se, vyndala krabičky z tašky a rychle je schovala za záda.
„Dobře, jen pro to dojdu," zvedl se a taky vyndal něco z batohu.
„Tak na tři. Raz..."
„Dva..." řekli jsme společně.
„Tři!" oba jsme ukázali, co jsme do teď schovávali za zády.
„Kde jsi to vzal/a?" řekli jsme oba naprosto na stejno. V ruce držel velkou flašku rumu a byla oprava větší než normální flaška. Už jsem se nemohla dočkat až jí otevřeme. On zase koukal na moje dvě krabičky jak na dlouho ztracený poklad.
„Mám to od Alexe," řekla jsem po pravdě.
„A to ti to dal jen tak?" nevěřil mi.
„Jo jen tak, prý že to má být pro nás oba, když bydlím s tebou a prý ti něco dluží. Nebo tak." vytáhla jsem jednu cigaretu, zapálila ji a vdechla kouř. Chtěla jsem mu říct o tom, co nejspíš musím udělat abych splatila dluh, ale nemohla jsem mu tím vymazat ten šťastný výraz z tváře. Teda alespoň jsem ve skrytu duše doufala, že by mu to vymazalo úsměv z tváře. Každopádně v tomhle teď jedu sama na sebe.
„To se mu sice moc nepodobá, ale to je jedno."
„A kde jsi to vzal ty?" odvedla jsem téma jinam.
„Od Terky."
„Cože?!" rozkašlala jsem se, až jsem myslela, že se udusím. Přísahal bych, že se mi v té chvíli zastavilo srdce.
„No nějak jsme se bavili,hodně a o všem, a ona mi řekla, že mi dá ještě šanci, když jí budu chtít."
„Aha... No to je... Super." Nedokázala jsem to říct tak nadšeně, jak jsem si přála.
„Jo to jo, ale já s ní asi být nechci, nevím, to ona se se mnou rozešla, a k bejvalkám se nevracím."
„To je chytré."
„Ale ještě se rozhodnu."
„Nezapijeme to?" vzala jsem mu falšku z ruky a povytáhla obočí.
„Jasný, ale nechceš první rozdělat oheň? Dneska má být zima a nechci aby jsi mi do něj pak spadla." zasmála jsem se, zvedla se.
Vzala jsem dřevo a pár papírů ze svého sešitu na matiku a se zapalovačem začala rozdělávat oheň stejně skromný jako náš příbytek, který by nás měl v noci zahřát. Preclík zatím otevřel flašku zlatavé tekutiny a nejspíš i druhou krabičku s jointy, jelikož jsem za chvíli cítila i kouř.
„Dám ohřát zbytek té plesnivé pizzy a taky ten mega tvrdý chleba, abychom měli alespoň něco k jídlu." zahlásila jsem, házejíc pizzu do pomalu se probouzejícího ohně.
„Dobře, ale první, na vem si ještě," natáhl ruku s otevřenou krabičkou. Vděčně jsem se na něj usmála, vytáhla jednu cigaretu a zapálila jí v ohni. Vdechla jsem kouř. Držela jsem ho v plicích a když jsem ho vypouštěla z pusy do chladného večerního vzduchu, byla jsem z nějakého nepochopitelného důvodu něco jako šťastná. Alespoň trošku.
„Určitě už jsi vyšla ze cviku," smál se mi Ondra, podávajíc mi zapáleného jointa.
„Ale ticho," bouchla jsem ho do ramene, natáhla do plic další druh jedovatýho kouře a foukla mu ho do obličeje „a otevři už tu flašku!"
„Rozkaz šéfe."
Smáli jsme se. Už si ani nepamatuju, kdy jsem byla naposledy opravdu šťastná a preclík by si určitě taky nevzpomněl. Ne na chvíli, kdy jsme nebyli pod vlivem. Flaška už byla ale otevřená a nešlo odolat sladkému příslibu zapomnění od oné námi milované tekutiny. Kdy naposledy, ale opravdu něco zlepšila?

Počet slov: 607