Vůně trávy a cigaret || Short story

🌿2🚬

"Tak co doma?" zeptala jsem se když se posadil. V poslední době toho moc nenamluvil a já se o něj začínala bát.
"Radši se ani neptej. Nechceš přece poslouchat moje stížnosti." odvětil přesvědčený že to co říká je pravda. Že i když se ho na to ptám tak mě to nezajímá.
"Samozřejmě že chci. Proto tady jsme." bránila jsem se s lehkým úsměvem na tváři.
"No prostě matka zase dělá problémy. A prý si konečně našla přítele který ji vydrží." uchechtl se. Věděla jsem že tomu nevěří a já tomu věřila asi tak o setinu víc než on. Od té doby co sem chodíme jsem tohle slyšela už asi stokrát a nedivila bych se kdyby to bylo víc.
"Chtěla bych tě povzbudit ale slíbili jsme si že si nebudeme lhát, takže ti na to řeknu asi to, že tomu nevěřím." podívala jsem se na něj smutně a on jen přikývl, ale nezvedl zrak od svých černých otrhaných tenisek značky Nike. Místo odpovědi pak vytáhl z kapsy černé kožené bundy menší kovovou krabičku. Moc dobře jsem věděla co v ní je a to mě jen ujistilo, že je ten problém ještě horší než si myslím.
"A teď mi řekni pravdu. Co se děje doopravdy?" podívala jsem se mu do hnědých očí a rukou zakryla otevřenou krabičku s jointem. První se pokusil vzít si jí zpátky, ale ja už ji držela pevně v ruce a tak musel s pravdou ven jestliže chtěl dostat svou trávu.
"No dobře. Ona..." na chvilku se zarazil a zhuluboka se nadechl, aby mohl pokračovat. "Ona si toho přítele přivedla domů, už tam je tak týden," to mě překvapilo protože se o tom ještě nezmínil, "a hned druhý den hodil flaškou od piva o zeď takovou silou, že tam je díra skoro do druhého pokoje." znovu se nadechl. Věděla jsem že se bojí že se zhroutí když bude jen chvíli mluvit o svých problémech, ale od toho jsem tu byla já, abych mu pomáhala to překonat.
"No a pak mi vyhrožoval, že jestli ho nebudu poslouchat jako vlastního tátu, vyhodí mě z domu a nebo že můžu rovnou odejít."
"Řekni mi že to není pravda."
"Je. Od té doby bydlím támhle pod tou střechou." Ukázal na pár kusů plechu poskládaných na sebe. Tvořili jakousi malou stříšku pod kterou by se s těží vměstnal jeden člověk. A v tomhle období dešťů muselo být těžké udržet věci v suchu zvlášť když jste bydleli venku.
Neptala jsem se ho na nic. Jen jsem ho objala a nechala ho položit si hlavu nad místo, kde mi srdce neúnavně pumpovalo červenou tekutinu co mě držela při životě do celého těla. Ve filmech to bývá naopak. Ale tohle bylo to nejlepší co jsem mohla dělat. V obětí jsme seděli dlouho bez jediného slova.

Počet slov: 450

Další část je tady😄 líbí? Budu ráda za hvězdičky i komentáře 😇