Vůně trávy a cigaret || Short story

🌿3🚬

"Ťuk ťuk, je někdo doma?" zasmála jsem se zvesela a sehla se tak, abych mohla pod kusy plechu vlézt.
"Chtěl jsem říct že ne ale ty máš prostě ve zvyku si dělat co se ti zachce a lézt do cizích bytů." zasmál se, a kdyby tam bylo víc místa, roztáhl by ruce v gestu, jak velké to tam má.
"No jo no to jsem prostě já. Nikdy mě nikdo nikam nezve, tak se už zvu sama." vyplázla jsem na něj jazyk. Pak jsem ale trochu zvážněla, jelikož jsem pro něj měla návrh, ale nevěděla jsem, jestli s tím bude souhlasit. První ale musela být rychlá otázka: "Jak to jde s Terkou?" Už z jeho výrazu jsem viděla, že z toho není moc nadšený. Chvilku přemýšlel co odpovědět, a pak pomalu spustil.
"No vypadá to že... Že se se mnou brzo rozejde no... Víš... Holky prostě..." Nemohl to doříct, ale já to chtěla vědět. Chytla jsem ho tedy za ruku, abych ho trochu povzbudila. Pomohlo to, jako už tolikrát a on pokračoval. "Holky moc neletí na kluky, co žijí v tomhle." Ukázal na svůj skromný příbytek.
"To asi ne no." Bylo to smutné, že holka do které se zamiloval, ta která mě nahradila, chtěla odejít jen pro to, jak musel tenhle kluk žít.
"Dneska jsme přišla s návrhem." Odhodlala jsem se teda začít. Nevěděla jsem jestli to vůbec bude chtít slyšet. Byl dost hrdý a neměl moc rád, když jsem se o něj snažila starat se.
"Povídej."
"No ptala jsem se doma jestli by u nás nemohl na nějaký čas bydlet kamarád, že by jsi pomáhal a tak a za to by jsi u nás mohl bydlet."
"A?"
"A jestli by jsi měl zájem, tak tam můžeme jít hned. Řekli že ano, takže by jsi mohl bydlet u nás a ne v téhle plechovce, jako už celé ty dva týdny." Dokončila jsem a čekala na odmítnutí. To se však nedostavilo, a místo toho se jen vděčně usmál a potichu promluvil: "To bych moc rád." V tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. Mohla jsem mu konečně opravdu pomoct. Svému nejlepšímu kamarádovi.
"Tak šup zbal si domov vyrážíme." nemohla jsem skrýt úsměv. Jak krásný to pocit pomáhat lidem.

Počet slov: 366