Vůně trávy a cigaret || Short story

🌿9🚬

Odemkla jsem mobil a v první řadě otevřela chat s Petrem, aby se mi do mobilu nastahovali fotky. Radši jsem neotvírala celý messenger, abych ještě nemusela čelit tomu, jak jsem včera určitě všem psala sračky. Poté jsem otevřela galerii a začala projíždět fotky z předešlého dne. Ale asi jsem to neměla dělat. Na jedné z fotek, kterou jsem rozklikla, jsem se líbala s nějakým klukem, myslím, že se jmenoval Tadeáš. Ta fotka sama o sobě byla umělecká a strašně povedená, moje tmavě blond vlasy mi splývali dolů do poloviny ramena černé oblečení zlepšovalo vzhled mé postavy. Oproti tomu klukovi jsem byla menší a ruce jsme měla kolem jeho krku, možná v jeho hnědých vlasech to nebylo na fotce vidět. Blesk není schopný zachytit všechno no. S jeho bílou mikinou byl mým dokonalým protikladem.
Další fotka byla selfie s celou tou partou, co jsme tam byli a bylo vidět, že opravdu nejsme ani trochu střízlivý. Na pár fotkách byli vyfocený flašky s lidmi. Nebo lidi s trávou, prostě všechny ty věci, co tam kdo dotáhl. Všechny ty fotky byli potom stejného rázu, ani nevím kdo a proč to všechno fotil, když já tam byla většinou ta hlavní modelka. A při prohlížení všech těch fotek mě napadla jednoduchá otázka: S kolika lidma, jsem se sakra vykousla? Bylo nás tam asi patnáct, ale nejsem si tím jistá. Jediné, co vím určitě, že jsem tam byla jediná holka. Nevím proč. Poslední dobou dělám až moc věcí s tím, že nevím proč.
„Na tady máš mikinu a tepáky snad to stačí kouknul na mě nejistě náš hostitel a já sebou při tom náhlém zvuku škubla.
„Děkuju" vzala jsme si od něj věci.
„Jo ale jsou Ondry snad to nevadí, ale nechává si u nás dost často věci a myslel jsem, že by ti mohli být líp."
„Dobře a nebude mu to vadit?"
„Doufám, že ne, ale na tu bílou mikinu si dej pozor je na ní dost háklivý, chápeš, citové pouto."
„Rozkaz šéfe." zasalutovala jsem a Petr se tomu zasmál.
„Tak já půjdu vedle a ty zatím převleč. Tenhle se jen tak nevzbudí." Kývl směrem ke spáči vedle mě.
„Dobře, a ještě jednou děkuju."
„Není vůbec za co, rád pomůžu." Usmál se a odešel.
Sundala jsem si tedy svou černou mikinu i stejně černé kalhoty a odhalila tak skoro prázdnému pokoji své černě krajkové spodní prádlo. Rychle, jak jen jsem dokázala, jsem si netáhla černé tepláky, i když kdyby byl ten kluk vedle mě vzhůru, neviděl by nic nového. Hodila jsem na sebe ještě bílou mikinu a v displeji mobilu zkontrolovala zbytky řasenky a vlasy trčící všude ze zaplétaných copů. Kdy jsem si je sakra upletla, když na všech fotkách mám vlasy rozpuštěné?
Oblečení mi nepadlo úplně, takže mikina mi byla trochu větší asi stejně jako Ondrovi, prtože měl radši volné mikiny stejně jako já a tepláky jsem si v pase stáhla tkaničkou, aby mi na prvním kroku nespadli.
„Už jsem zapomněl, jak krásná pod tou vší černou vlastně jsi." Ozvalo se vedle mě najednou.
„A taky jsi očividně zapomněl, že máš holku a kocovinu, tak jdi zase hezky spát." ani jsem se na něj neotočila.
„Holku ne." zašeptal když znovu usínal.
Odešla jsem z místnosti se slzami na krajíčku. City tak rychle nemizí a určitě ne láska. Právě jsem to pocítila na sobě a řekla bych, že ty jeho tu taky ještě chvíli zůstanou stejně, jako teď zůstali vyset ve slovech bodajících do mé mysli jako milion pletacích jehlic.

Počet slov: 575