Vůně trávy a cigaret || Short story

🌿6🚬

„Podej mi prosím ten talíř."
„Bydlíš tu už dva týdny, nechceš si ho podat sám?" zeptala jsem se dost nepříjemně.
„Jo, no tak ale když tam stojíš u toho tak jsem myslel..." probodla jsem ho pohledem „to je jedno, vezmu si ho sám." Obešel mě a natáhl se do prosklené skříňky pro čistě bílý talíř.
„Hele co se děje?" zeptal se.
„Nic?"
„Neodpovídej mi otázkou."
„Dobře no, tak nic se neděje."
„Nelži mi."
„Na tohle nemám náladu." Sebrala jsem se a šla do obýváku se svou snídaní. Pustila jsem si televizi, kde běželi nějaké programy, které neměli absolutně žádný smysl a to měli formovat mysli budoucí generace, tak jsem se natáhla pro ovladač a začala přepínat mezi jednotlivími programy.
Když jsem konečně našla kanál se sitkomy a sledovala lidi v televizi a jejich nesmyslné problémy, musela jsem se nad tím vším pousmát, nad tím, jak špatně ti ve vyšších vrstvách chápou problémy nás lidí na konci potravního řetězce. Začala jsme se ztrácet ve svých myšlenkách, jak se lidé v televizi začali hádat kvůli nějaké malicherné maličkosti, ale rychle jsem se zase vrátila zpátky do reality, když se gauč vedle mě prohnul pod vahou dalšího těla. Dělala jsem, že o něm nevím, a tak jsme jen v tichosti seděli. Na gauči, kde jsem s ním naposledy prožila úžasnou noc, kdy jsme pro něj byla něco víc a kdy jsme se cítila volná. A pak si našel někoho jiného a celý ten nádherný sen zničil. Začala jsem si v hlavě všechno znovu přehrávat, jeho rty na těch mých, jeho ruce na mém spoře oblečeném těle, každý polibek, každý dotek rozpalující celé mé tělo víc než lesní požár a každý zakázaný cit, který ve mně tenhle kluk dokázal vyvolat, všechny ty společné chvíle, rozmazané spoustou alkoholu a THC. A on si teď v klidu sedí vedle mě. Vzpomenul si na to taky? Na to, že v tyhle chvíle jsme se milovali nejvíce na světě a nikdo jiný neexistoval. Byli jsme jen my dva a nikdo jiný. Dvě planoucí duše spojené v jednu.
„Hej, hej co se děje?" zeptal se vyděšeně a zároveň konejšivě. Až teď jsem si všimla salaných krůpějí , co mi kapali z tváří na nohy skřížené v tureckém sedu. Nemohla jsem mu říct o co jde, a tak jsem se mu jen schoulila do otevřené náruče a nechala slzy téct, v tiché prosbě, ať s nimi odejdou i všechny vzpomínky a smutek, i když jsme věděla, že se to nestane. V záchvatu pláče jsem sebou škubala a on se mě snažil uklidnit.
„Šššš, šššš, klid." Hladil mě po dlouhých blond vlasech a něžně mi přejížděl rukou po zádech.
„Co se děje?" zeptal se znovu, když jsem se konečně trochu uklidnila a srovnala vzpomínky zase do latě.
Otřela jsem si hřbetem ruky mokré tváře, a podívala se do těch jeho krásných očí. Byli jako zrcadlo pocitů. Mých pocitů. Vší té bolesti a lásky, kterou jsme v sobě dusila. Ta jeho však nepatřila mě. On nebyl můj. Narovnala jsem se, záda opřela o opěradlo pohovky a upřela znovu pohled na televizi. Naprosto soustředěně jsem se snažila nevnímat to, že osoba vedle mě čeká na odpověď.
„Takže máme tichou domáctnost?" vypadlo z něj, když bylo ticho až moc tísnivé.
„Promiň, ale o tomhle úplně nechci mluvit." ani jsem se na něj nepodívala.
„Já myslel, že si říkáme všechno." zněl dotčeně.
„Ale tohle nemůžu." omlouvala jsem se.
„To je to tak strašné?"
„Spíš je to krásné, ale smutné, a nechci, aby to byla pravda. Ušetřilo by mi to hodně slz." zkusila jsem říct co nejvíce pravdy, i když i těch pár slov znovu rozeznělo ty struny, které jsem před chvilkou tak pracně utišila.
„Dobře no, tohle mi bude muset stačit." povzdechl si a odevřel mi znovu svou náruč "Tak pojď ke mně."
Znovu jsme seděli v pevném objetí, a mě bylo hezky. Byl to tak hezký pocit být zase s ním, nevnímat krutou realitu okolního světa. Alespoň na tu malou chvíli. I když to bylo špatné. Ale přece jen, já miluju dělat špatné věci.

Počet slov: 670

Tak je u další kapitola 😇 příběh už mám dopsaný, ale v sešitě, a tak chvilku trvá, než si najdu čas to přepsat, takže děkuju všem co tohle čtou za trpělivost při čekání na kapitoly💕 ~Cassie~