What can I say? Oh, fuck!

Love

Aaron jí několikrát volal, ale ani jednou mu to nezvedla. Nechal ji vzkazy. V prvních se jí omlouval a prosil za odpuštění. V těch dalších se na ní zlobil, že na něj poslala tu Eiffelovku a v posledních jí posílal do hrobu.

Od koncertu a té události utekli už tři týdny. Jenže pořád se cítila špatně. Ze začátku se cítila špatně kvůli tomu, co viděla. Potom kvůli Aaronovi a teď jí bylo špatně za sami sebe. Nemohla uvěřit, že si nevšimla, jaký byl Aaron hajzl. Už věděla, proč neměl čas, když ho chtěla někam vzít. Nebylo to kvůli tomu, že by měl domluveno něco s kamarády, ale kvůli tomu, že měl rande s jinou. Všechno jí teď docházelo. Už neviděla přez růžové brýle. Viděla pravdu. A zvedal se jí z ní žaludek.

S Andym naposledy mluvila někdy minulý týden. A to jen proto, že ji mamka přinutila. Už se na něj nezlobila, že Aarona uhodil. Dokonce litovala, že tenkrát mu dal pěstí jen jednou.

Nemluvila s ním, protože se jí v hlavě pořád do kola objevovala ta pusa, co jí dal u ní v pokoji. Nevěděla, jestli to bylo jen nějaké chvilkové poblouznění, nebo to v sobě skrýval delší dobu. 

Poslední dobou si nebyla ničím jistá.

„Eliz,“ okřikl ji Nathan. „Kolikrát se tě bude mamka ještě ptát?“

„Na co?“ nechápala Elizabeth a podívala se na svou mamku na druhé straně stolu.

„To nic,“ usmála se na ní Stephanie.

Z levé strany se k ní natočil Nicky. „Nikdy jsem nebyl s Andym velkej kamarád, ale poslední dva tejdy mi každej den píše esemesku. Ptá se, jak ti je a co děláš. Pokaždý odepíšu to samý. Že nevím, protože jsi zalezlá v pokoji. Nevím, co jste si udělali, ale až spolu začnete zase mluvit, můžeš mu říct, ať mi píše jen v ty nejnutnější momenty?“

Taky jí každý den psal, ale neodpovídala mu.

„Kolik chceš toho oběda?“ zeptala se jí Stephanie už nejméně po desáté.

„Nebudu jíst,“ vyjekla Eliz a vstala od stolu. Doběhla do haly, kde si obula botasky a vylítla z domu. 

Nathan na ni volal, aby se vrátila a prvně se naobědvala. Nickymu bylo jedno, co jeho sestra dělá. A Stephanie se pro sebe jen usmívala. Bylo jí to všechno jasné.

Domem se rozezněl zvonek a po chvíli se ve dveřích objevil Ricky.

„Je tu?“ téměř to na něj zakřičela.

„V pokoji,“ ozval se z prostoru za Rickym Benův hlas.

„Díky,“ řekla udýchaně a ještě vyběhla schody. Zastavila se až před dveřmi, které vedli do jeho pokoje. Co mu řekne? A co na to řekne on jí? Najednou se jí zmocnil strach.

*Klep, klep*

„Nemám čas,“ ozvalo se zpoza dveří.

Zkusila to tedy znova. Nechtěla brát za kliku. Kdyby to udělala, stála před ním okamžitě. Takhle měla aspoň čas přemýšlet.

„Co je?“ vykřikl podrážděně.

Má už konečně zvít za tu kliku, nebo tam radši stát jako debil a čumět do dřeva?

Zvala za kliku a otevřela dveře.

„Ahoj,“ špitla nesměle a dveře za sebou zase zavřela.

Andy se na posteli zpříma posadil. Čekal cokoliv, ale to, že za ním přijde ona sama, by ho zatím nenapadlo. 

„Ahoj,“ opětoval jí pozdrav a naznačil, aby si sedla.

Několikrát se zhluboka nadechla a vydechla a pak se přemístila k čelu postele, kde se opíral o zeď.

„Promiň, že jsem s tebou tak dlouho nemluvila. Promiň, že jsem se ti neozvala, neodpověděla na textovky. Promiň, že jsem na tebe byla naštvaná. Nezlob se na mě.“ Po tváři se jí svezla slza. Nevěděla, proč brečí. Jediné co věděla bylo, že je jí lépe, když ho vidí a mluví s ním.

Naklonila se k němu a políbila ho.

„Já se nezlobím,“ usmál se a palcem dlaně, kterou položil Lizzie na tvář, slzu setřel. Polibek jí opětoval. Jen víc vášnivěji a hlouběji. „Miluju tě, Lizzie. Chci, abys to věděla.“ Přetočil se a Eliz, tak byla uvězněna pod tíhou jeho těla.

„Taky tě miluju, jen mi to došlo pozdě.“

Dlaněmi jel od jejího pasu až k těm jejím dlaním. Na zápěstích se ale zastavil. Překulil se na bok vedle ní a posadil se.

„Kdy?“ chtěl vědět, aniž by řekl co. „Něco jsi slíbila.“

Moc dobře věděla, na co se ptá. „Pár dní po tom koncertě a potom, když mě Aaron posílal do hrobu. Bylo mi ze sebe sama špatně a nevěděla jsem, co mám dělat,“ odpověděla a sklopila pohled na své ruce nyní složené na klíně.

„Proč? Šlo to vyřešit i jinak. Už jsi s tím přestala. Proč s tím zase začínat?“ podíval se jí do obličeje a čekal, až se její pohled střetne s tím jeho. „Uvědom si, že když máš jizvy na duši, neznamená to, že je musíš mít i na kůži. Už nikdy nezmizí. Když jsem tě před rokem našel v té koupelně, slíbila jsi mi, že žiletku už nikdy nepoložíš na zápěstí. Slíbila jsi to.“

„Já to vím. Snažila jsem se, ale nešlo to. Pomohlo mi to uvědomit si, že jsem velká kráva a...“ hlas se jí zlomil a z hrdla se vydraly vzlyky. 

Přitiskl své rty k jejím. „Mlč!“ napomenul jí a vzal její obličej do dlaní. „Už to nedělej. Nikdy!“

Přikývla. 

Když s tím dokázala začít kvůli Aaronovi, co asi udělá, až zjistí, že jsi jí dal srdce a potom ji tu nechal a odletěl? Myslíš si, že z toho bude nadšená?

„Ahoj,“ usmála se mladá blondýnka, když došla ke stolu v kavárně, u kterého seděl stejně starý mladík.

„Jenny,“ opětoval jí úsměv a věnoval polibek na tvář.

„Asi před měsícem byl v Bonaparte koncert. Mám za to, že tam zpívala tvoje sestra,“ oznámila Jenny a posadila se naproti němu.

„Eliz,“ přikývl. „Andy je od mala její kamarád.“

„Mě napadlo, jestli by...“ odmlčela se a andělsky se usmívala. „Nechtěl by ses zeptat, jestli má CC holku? A kdyby ne, jestli by třeba...“

„Nechtěl!“ nenechal ji domluvit. Vstal, přešel k ní a políbil ji. „Myslím, že jsem lepší partie,“ usmál se samolibě.

„Víš, kolik s tebou provolám?! Z Ameriky do Anglie je to snad ještě dražší, než kdybych volala z LA do Jihoafrický republiky,“ ozýval se z mobilu stále podrážděný ženský hlas. 

„Za to nemůžu,“ bránil se černovlasý mladík sedící na lavičce na zahradě.

„Chtěl jsi se mnou mluvit. Proč?“ otázala se.

„Během minulého měsíce se toho stalo víc, než jsem čekal...“

„Nechceš mi říct ne?“ vyjekla dívka.

„Ne. Juliet, jde o to, že Lizzie miluju a nevím, jak jí říct, že poletím do Ameriky na dobu neurčitou,“ povzdechl si Andy.

„To jde jen o tu holku?“ vydechla Juliet pobaveně. „Prostě se sbal a odejdi. Má ještě život před sebou a musí se naučit, že nic není zadarmo a všechno nemusí být pohádka. Nezapomeň! V osm ráno,“ zavěsila.

Mobil schoval do kapsy kalhot. Lokty se opřel o kolena a obličej zabořil do dlaní.