What can I say? Oh, fuck!

Chocolate

„Nenechte se rušit,“ vletěla do domu a běžela rovnou do svého pokoje. Zabouchla za sebou dveře a sesula se k psacímu stolu. Otevřela poslední zásuvku a vyházela všechny papíry v ní.

Mezi spoustou bílých i barevných papírů ležela obálka. S její adresou, ale bez známky. A v rohu byla napsaná americká adresa. Z Los Angeles.

Obálku otevřela a obrátila vzhůru nohama. Vypadl sešit. Starý, ale moc neponičený. A přívěsek s jejím jménem v srdíčku. Na sešitu stálo: Pro Lizzie.

Hned na první stránce byl datum. 7. července 2019. A nadpis K šestým narozeninám.

Pod tím byla kratší básnička, psaná nepříliš úhledným písmem.

Další list byl prázdný. Ale na dalším další datum. 7. července 2020. (básnička)

7. července 2021. (básnička)

7. července 2022. (básnička)

7. července 2023. (básnička)

7. července 2024. (básnička)

Najednou se objevilo nové datum. 14. února 2025.

Jenom tebe rád mám,

teď na tebe vzpomínám

a cítím se tak sám,

že nedožiju rána,

mezi živými mě drží jen,

že spolu budem další den.

A pak opět 7. července 2025. (básnička)

14. února 2026. (básnička)

7. července 2026. (básnička)

14. února 2027. (básnička)

7. července 2027. (básnička)

14. února 2028. (básnička)

7. července 2028. (básnička)

14. únor 2029. (básnička)

7. července 2029. (básnička)

Otočila, ale už tam nic nebylo. Po tvářích jí stékaly slzy. Ještě chvilku listovala až narazila na stránku, na které bylo jen jedno slovo napsané na několika řádcích s datem 23. srpna 2029.

Promiň!

Další list s jeho písmem.

14. února 2030. V tu dobu už tu nebyl, ale stejně je tu napsaná básnička.

Dobrou noc a krásný den,

uvidím tě za týden?

Uvidím tě za měsíc?

Promiň, ale já už chci víc.

Každá vteřina bez tebe

jako velká kra zazebe,

každý den, co tu nejsi,

srdce mé volá, kde jsi?