What can I say? Oh, fuck!

The memories remain

„Andy je moc hodný.“ První slova, co slyšela, když se vrátila do domu svých rodičů. Kdo jiný to mohl říct, než její milovaná sestřička Christine.

„Tys ho někde viděla?“ zajímal se hlas jejich mamky.

„Jo,“ odpověděla Chris. „Včera tu byl. S bílou nohou,“ dodala.

Teď nevěděla, jestli má zase odejít nebo zůstat. Rozhodla se pro možnost A. Tedy odejít.

„Elizabeth,“ uslyšela svého otce, který si jí pravděpodobně všiml.

„Ahoj,“ pozdravila s křečovitým úsměvem na tváři.

„Eliz, Eliz,“ hulákala Chris. „Že tu byl Andy?“

Zahlédla zamračený pohled Nathana.

„Co si mám vybavit pod 'bílou nohou'?“ nechápala Stephanie.

„Asi sádru?“ otázala se místo odpovědi.

„Má zlomenou nohu? Kdy se mu to stalo?“ vykulila Steph zelené oči.

„Včera?“ Zase otázka.

„Andy mi slíbil, že si semnou bude povídat,“ ozvala se do nastalého ticha Christine.

„Elizabeth, můžeš mi o tom říct něco podrobnějšího?“ zajímal se Nathan. Stále se mračil.

„Já o tom nic nevím,“ řekla okamžitě. Snad až moc rychle.

„Jsi špatná lhářka,“ oznámil Nath.

„Ukázala jsem mu fotku,“ dala se opět slyšet Chris.

„Jakou?!“ vyjekla Steph.

Aha. Tak už vím, proč nebyly vyhozený.

„Tu, tam.“ Malým prstíčkem ukázala pod televizor.

„Mami!“ vykřikla Eliz.

„Přišlo mi škoda, vyhazovat je,“ bránila se Stephanie.

Dveře za Elizabeth se otevřeli a do domu vešli další dva lidé. Nicholas s Jenny.

„Vlastně jsem se přišla zeptat, jestli jste neviděli Sama,“ ozvala se dřív, než příchozí pozdravili.

„Já mám taky kamaráda,“ pronesla Christine k Nickymu.

„Jo? A jakýho?“ zeptala se s úsměvem Jenny.

„Andyho,“ opětovala dívenka úsměv.

„Cože?!“ Nicky se zastavil v půli pohybu.

„Včera jsme si povídali,“ zazářila jako sluníčko.

Jestli Eliz někdy o nějaké paní řekla, že je drba, tak to bere zpět. Její dvouletá sestra by šoupla do kapsy kde koho.

„Ségra?!“ I Nicky se zamračil a pohled stočil na své dvojče.

„Jen jsem hledala Sama. Jestli jste ho nikdo neviděl, tak můžu zase jít,“ otočila se k odchodu. „Vlastně si ještě něco vezmu,“ zarazila se a vrátila do obýváku. Mířila přímo k televizi.

„Eliz,“ oslovila ji Stephanie.

„Mami,“ opětovala. „Do mýho života ti nic není. A do toho, co za vzpomínky si nechám, už vůbec ne.“ Sehnula se a ze zásuvky vyndala onu krabici s jejími fotkami.

„Nevyhazuj to,“ prosila její mamka.

„Nechci je!“

To je snad naschvál!