What can I say? Oh, fuck!

Shout up!

Byla vzhůru už od půl deváté. Převlékla se a dokonce se stačila i nasnídat. 

Včera se s Andym domluvila, že odjedou ještě před obědem, ale to už teď asi nestihnou.

Potichu vešla do pokoje.

Andy ležel břichem na posteli roztažený na celé ploše s obličejem zabořeným do polštáře.

Přešla k posteli a klekla si na kraj. Opatrně mu odhrnula vlasy z ucha a jemně foukla.

Nic.

Zopakovala to.

Mladík na posteli se zavrtěl a ucho, do kterého Elizabeth foukala, přitiskl více k polštáři.

„Andy,“ zašeptala mu u druhého ucha.

Zabručel jako medvěd, kterého probouzíte ze zimního spánku.

„Andy, vstávej. Musíme domů,“ řekla Eliz hlasitěji, ale stále to bylo šeptem. „Babička má za chvíli vařenej oběd. Kuře máš rád.“

„To mám,“ zamumlal Andy do polštáře.

„Tak vstávej!“ vyjekla Eliz energicky a zase se vracela dolů. Než se ale zvedla, okolo jejího zápěstí se omotaly Andyho dlouhé hubené prsty a stáhli ji k němu na postel.

„Za chvíli,“ zívl a uvěznil ji v objetí.

„Co blbneš?!“ smála se Eliz a rukou si z obličeje odhrnula své dlouhé hnědočerné vlasy, které jí tam spadly.

„Pšš,“ ozvalo se jí u ucha a cítila, jak se Andyho obličej zabořil do jejího krku. 

Hochu, co to děláš?! Nezbláznil ses?! Ale je to krásnej pocit, držet jí takhle v náruči. Tohle bych mohl dělat celej život.

Na nočním stolku se rozvibroval mobil. Jeho mobil. Natáhl k němu ruku, ale byla moc daleko.

„Juliet,“ přečetla Eliz z obrazovky a mobil vložila do Andyho ruky.

„Počká,“ řekl Andy, zmáčkl červené sluchátko a mobil schoval pod polštář.

„Baví tě to?“ zajímala se Eliz.

„Co?“

„Oběd!“ křičela ze zdola Karen.

„Oběd. Pojď.“ Chtěla se zvednout, jenže se nedokázala vymanit z Andyho objetí.

„Ještě se mi nechce,“ zakňučel.

„Polez. Pojedeme domů,“ zavrtěla se Eliz.

„Už jdu,“ zamručel a pustil ji.

„Dělej,“ usmála se a odešla z pokoje.

 Co to do něj vjelo? A proč jí to nezvedl? Třeba to bylo důležitý.

Přišel dolů do jídelny. U stolu pro osm lidí, který tu kdysi nebyl, seděla Eliz a Karen. Jessica s Ryanem a dětma odjeli už včera večer. 

„Ahoj,“ pozdravil Elizinu babičku a posadil se naproti Elizabeth.

„Ahoj, Andy,“ usmála se na něj žena a začala nandávat na talíře.

„Babička se ptala, jestli přijedeš i příští léto,“ podívala se na něj Eliz s úsměvem, který mu říkal, že by byla ráda.

„Ještě nevím,“ odpověděl. „Za rok se toho může stát ještě spoustu.“

„Optimista,“ usmála se Karen.

Bude stačit jeden měsíc.

„Určitě jo,“ ozvala se Elizabeth.