What can I say? Oh, fuck!

Concert

„Black Veil Brides!“ vykřikl dívčí hlas hned, co Eliz vešla do šatny. „Ani nevíte, jak vás miluju,“ přiběhla k Andymu se CCm blondýnka s vyčesaným ohonem.

„Jenny,“ objevil se u ní mladík vyššího vzrůstu se zářivě zelenýma očima a šedou čepicí na hnědých vlasech. „Přišli jsme za Eliz,“ připomněl jí a Andyho spražil nevraživým pohledem.

„Já vím, Nicky, ale teď tu přede mnou stojí dvě pětiny BVB,“ pištěla Jenny a usmívala se na dva mladíky jako naprostý blázen.

CC se na ni pobaveně díval a na tváři mu hrál stejně pobavený úsměv od ucha k uchu.

Andy nevěděl, jestli se má dívat na dívku, nebo na Nicholase, a nebo na dveře, za kterými zmizela jeho malá Lizzie, zpoza kterých se ozýval veselý smích. Její smích by poznal kdykoli a smích malé dívenky, kterou svým image rozplakali.

„Že se se mnou potom vyfotíte,“ zamrkala na ně blondýnka dlouhými světlými řasami.

„Jasně,“ usmíval se na ni CC.

„Díky,“ vyjekla a spolu s Nickym vstoupili do šatny jeho sestry a jejího přítele.

„Ahoj,“ pozdravili jednohlasně.

„No nazdar,“ zasmála se Eliz a na menší sedačce si hrála s Christine. Vedle nich seděl Sam s odhaleným a popsaným hrudníkem.

„Já myslel, že na koncert nepůjdete,“ podíval se na svou matku a malou sestřičku.

„Přišlo mi, že bychom mohli,“ pokrčila Stephanie rameny.

„A táta taky přijde?“ zajímal se Nicky. Přešel k sedačce a malé Christine rozcuchal vlásky.

„Nech ji! Teď je moje,“ podívala se Eliz na bratra.

„Deset minut,“ vlétla do šatny nějaká mladá zrzka a zase zmizela. 

„Měli bychom jít,“ oznámil Sam s úsměvem.

„Ach jó,“ povzdechla si Eliz a ještě Christine polechtala na bříšku. Ta se rozesmála.

Vešli na chodbu a ruku v ruce mířili na stage. Elizabeth zaplavil neuvěřitelný pocit nervozity. Tak se necítila před žádným koncertem, který kdy odehráli. Dokonce by řekla, že v ní narůstá lehká panika, ale nevěděla proč. K panice nebyl důvod, tak došla k názoru, že si jen něco vymýšlí.

Najednou se prudce zastavila a Sama strhla sebou. Měla pocit, že se jí vytrácí veškerý vzduch z plic, i když se zhluboka nadechla. Potřebovala víc kyslíku, než se jí dařilo do plic nahrnout. Zdálo se jí, že se dusí.

„Eliz, co se děje?“ zeptal se vyděšeně Sam a položil si její obličej do dlaní. Dívala se do země a vypadala, že ho vůbec neslyšela. Vzal ji za bradu a donutil ji se mu podívat do očí. Když se tak stalo, zopakoval svou otázku.

„Já tam nemůžu!“ začala dusivě Elizabeth. „Nedokážu se postavit, před ty lidi.“

„Klid. To bude dobrý. Není tam o nic víc lidí než na fesťáku,“ uklidňoval jí Sam a sledoval, jak postupně bledne, až nebyla skoro k rozeznání od bílé stěny za ní.

„Je mi špatně.“ Dýchala z hluboka, jakoby si chtěla uzmout co nejvíce vzduchu než umře. Potom se sesula podél zdi do dřepu.

„Zlato, hlavně dýchej. Za chvilku ti bude líp.“ 

„Dělej!“ křičel KK na Jonathana, který byl stále v šatně.

„Už jdu,“ zabručel Jonathan a vyvalil se ze dveří.

„Eliz,“ vyjekli oba najednou a přiběhli k brunetce. Vypadala, že se každou chvíli sesype, jako když sfouknete hrad z karet.

„Co se stalo?“ zajímal se starostlivě KK.

„Já nevím,“ pokrčil Sam rameny. „Celou dobu byla v pořádku, pak najednou zbledla a vypadalo to, že nemůže dýchat. Pořád říká, že tam nemůže jít.“

„Eliz,“ podíval se na ni svýma zelenýma očima Jonathan, „představ si, že jdeš na to pódium a lidi jsou jen pod ním. Dál už nikdo není. Je tam jen tma a prázdno. A kdyby to nepomohlo, tak si mysli, že jsme jenom u Bonaparteho. Tam se tolik lidí nevejde.“ Celou dobu se na ni usmíval. Říkal to tak uklidňujícím tónem, že Elizabeth zvedla své modré oči a úsměv mu po chvilce opětovala.

„To je lepší,“ zasmál se Jonathan. Na to, jak byl otravný, uměl dokonale udržet kapelu pohromadě a nikdy se nevzdával. I kdyby s Eliz jeho proslov nic neudělal, zkoušel by to tak dlouho, dokud by se mu to nepovedlo. „A teď pojď, šéfe, fanoušci na nás čekají.“ 

Se Samovou pomocí se vyhoupla zpět na nohy a vyšchni zamířili na jeviště londýnské O2 Arény.

Uřícení se vyvalili do chodby k šatnám s veselým smíchem vycházejcím ze všech čtyř úst. Měli za sebou koncert, kterého se Elizabeth tak obávala. Při tom dopadl úžasně.

„To bylo neuvěřitelný!“ vyjekl Jonathan.

„Ani nevíte, jak vás miluju,“ otočila se k nim Eliz čelem a šla pozpátku. Vyprávěla jim, jak se cítila, i když na začátku byla opravdu vyděšená a nervózní. Než jí mohl kdokoliv něco říct, její kroky zastavila překážka. Zastavila se a pomalu se otočila.

„Ahoj,“ usmíval se mladík v černém úboru a z výšky skoro dvou metrů jí sledoval modrýma očima. 

„No nazdar,“ uskočila Eliz krok od něj, jako by se ho bála. Ve skutečnosti jen nevěděla, jak se před ním má chovat. Když ho teď viděla, měla pocit, jakoby by tu stál někdo blízký, ale zároveň někdo, kdo byl neuvěřitelně daleko. „Měli byste jít, abyste neprošvihli začátek,“ řekla. Sklopila pohled a prošla okolo do šatny.

Sam mířil hned za ní.

„Hele, vypadá to, že dneska budou s tou malou u rodičů, takže kdybyste chtěli můžete přijít na párty,“ usmál se Jonathan a i on s KKem zamířil do šatny.

Když i oni odehráli koncert vrátili se do šatny, aby ze sebe udělali lidi, kteří můžou na ulice, aniž by děsili malé děti. Na každého čekal dárek, na němž bylo napsáno Veselé Vánoce a jméno dotyčného.

Na Ashleyho čekala plyšová Hello Kitty. Na CCho paličky s podpisem Jonathana a vzkaz, že to má na památku od bubeníka GOD. Jake dostal sadu různobarevných trsátek na kytaru a Jinxx se mohl veselit z jeho portrétu, který nakreslila sama Elizabeth.

No a na Andyho se nakonec taky usmálo štěstí. Čekala na něj obálka, na které stálo: Už to nebudu potřebovat. Obálku rozlepil a vytáhl z ní popsaný papír. Jen, co ho rozložil, poznal své písmo a po přečtení několika náhodných řádcích mu došlo, že je to dopis, který tu nechal jako omluvu. Pro Lizzie.

Jenny >>