Divergent - Příběh Nancy Dawsonové

Část první

    Znuděným krokem jsem mířila domů. Všude padalo listí. Kdo má rád listí? Já rozhodně ne. Moc barev. Je to přeplácané. Bílá a černá. To jsou barvy. „Dawsonová!“ Protočila jsem očima. Co zase tenhle chce? „Co chceš Chasi?“ Líně jsem se k němu otočila. „Slyšel jsem, žes byla dneska na koberečku.“ Jasně. „Ale jenom kvůli tobě.“ Uchechtl se. Moc vtipný. „Kvůli tý tvý nevymáchaný hubě.“ Dodala jsem. „Nemohl jsem tušit, že se ta holka rozbulí jak malý dítě.“ Nemohl jo? „Vždyť je z Harmonie, ti se rozbrečí vždycky, když jim narušíš chi, nebo co to mají.“ Další uchechtnutí. „Ale příště mě z toho laskavě vynechej. Příště to řeknou našim.“ Mávnul nad tím rukou. „Prosím tě. Vaši mu na to určitě dost upřímně odpoví.“ To sotva. „To se uvidí. Zatím se měj.“

    Doma, jak jsem čekala, byla máma. Seděla v kuchyni a četla si knihu. Brácha byl určitě s ní. Zase ho mučila hodinou čtení. Přesvědčila jsem se. Opravdu tam seděli. „Ahoj, jsem doma.“ Oba naráz vzhlédli. „To je dost, že jdeš. Myslela jsem, že tvou svačinu vyhodím. Je v lednici.“ Kývla hlavou k bílé krabici. „Jasně.“ Rozcuchala jsem cestou Owenovi účes a šla se podívat na svou ehm svačinu. Jak jsem čekala. Celozrnný chleba. Lednici jsem zase zavřela. „Nemám hlad.“ Opáčila jsem a rozešla se z kuchyně. „Tak proč se s tím dělám, když to stejně nejíš?“ Křikla na mě, protože věděla, že jsem už daleko. Přesněji na schodech. „Protože vždycky tajně doufáš, že to sním!“

    Zasedla jsem ke stolu. Částečně proti své vůli jsem vytáhla sešit z algebry a přinutila se alespoň částečně dávat pozor, co píšu. Podepírala jsem si dlaní hlavu a koukala do sešitu. Volnou rukou jsem poklepávala tužkou o stůl. Určitě si umíte představit, jak mě to děsně bavilo. O chvíli později, když už se pomalu začínalo stmívat, jsem zaslechla bouchnutí dveří. Táta byl doma. Neobtěžovala jsem se se zvedáním od stolu. Když něco bude chtít, přijde. „Nancy? Táta je doma!“ Neříkej! „Ahoj tati!“ Křikla jsem. „Snad ho půjdeš pozdravit, ne?“ Ježiš mami… „Emily, nech ji, učí se.“ Slyšela jsem tlumeně z přízemí tátu. „Ale snad se může zvednout a jít tě pozdravit, ne?“ Přeškrtla jsem špatně opsané číslo. „Nech ji být.“ Díky tati. „Nancy! Pojď dolů!“ Odhodila jsem tužku na stůl a zvedla se.

    „Co jsi dělala tak důležitého, že jsi nemohla přijít pozdravit tátu?“ Ani v hale nepočkal, když jsem scházela ze schodů. Jenom máma si na mě počkala. „Já nevím, třeba jsem se učila, abys mi pak nemusela vyčítat pětku z matiky.“ Odpověděla jsem a rozešla se kolem ní do kuchyně. „Ahoj tati.“ Pozdravila jsem ho hned. Usmál se na mě od stolu, kde jedl večeři. „Nemusela jsi chodit.“ Bohužel musela. „Když už jsem přišla.“ Podotkla jsem. „Když už jsi přišla, mohla by sis taky sníst večeři.“ Owen kolem mě prošel. „Nemám hlad.“ A zmizel v obýváku. Máma si založila ruce v bok. „A můžeš mi říct, co jsi jedla, že nemáš hlad?“ Nic? „Až budu mít hlad, něco si vezmu.“

    „Takže ti nechutná, co vařím? Já se na to taky můžu vykašlat! Cokoli uvařím, to ti nevoní!“ To říká ona. „Mami, o tomhle se s tebou nebudu bavit. Opět.“ Udělala jsem krok nazpět. „Začneš jíst, to ti říkám!“ Otočila jsem se. „Johne! Řekni jí něco!“ Čekala jsem, kdy udeří pěstí do stolu jako největší kápo v rodině. „Když nemá hlad, tak jí nenuť. Pak přijde. Běž se učit, Nan.“ Díky za propuštění. „Měl bys být větší autorita! Co z ní bude? Akorát se chová jako ti špinavci z Neohroženosti!“ Ve vstupu do haly jsem se otočila. „Emily! Tohle přeháníš, nenechám naší dceru, aby šla do Neohroženosti a ani ty ne!“ Jenže o tomhle nerozhodují oni. Odešla jsem. Úplně. Prostě jsem si z věšáku vzala černý kabát a vyšla ven. Byla už tma, ale to mi nevadilo. Vždycky se takhle nejlépe přemýšlelo.