Divergent - Příběh Nancy Dawsonové

Část sedmnáctá

    „Chtěla jste se potěšit pohledem na nás?“ Giselle vešla jako první, já hned za ní a Eric jako poslední. Založila jsem si ruce na hrudi. Neseděla tak klidně jako obvykle. „On tě ten humor přejde.“ Mě? Nikdy. „Myslet si to můžete.“ Podívala se na mě. Užuž by něco podotkla, když se za našimi zády objevil jeden z jejích mužů. „Do dvou hodin jsou tady.“ Kdo sakra? Karin si všimla mého výrazu. „Říkala jsem to.“ Ať si říká, co chce. „Kdo tady bude?“ Zeptal se Eric, čímž mi vzal slova z úst. „Sami jistě víte, že nad veliteli frakcí je ještě jeden.“ To ne. „A neušlo mu, co se děje v jeho zemi.“ Neočekávatelně. „Takže nás jde vyhladit?“ Pokrčila rameny. „Rozhodně nechce povstání a ví, že to začalo tady.“

    „Nemyslíte, že to lidi jenom víc popudí?“ Namítla jsem. „On je vystraší, Nancy. Stáhnou se jako mláďátka k mamince.“ To bylo dost divné přirovnání. „Super, co máme za plán?“ I když to bylo očividné. „Budeme bojovat.“ Jak nečekané. „To je fajn, ale on bude mít tak desetkrát větší obranu než my, nad tím jste přemýšlela?“ Podívala se někam za mě a potom zpátky na mě. „Člověk by řekl, že budeš mít nějaké eso v rukávu jako střela.“ Jako střela? „Nejsem střela.“ Narovnala se. „Pokud vím, byl to tvůj nápad. Můžeš být ráda, že jsem velení převzala za tebe.“ Rozhodně se stav zlepšil. „O, nemáte samozřejmě zač. V tom případě si to nějak domyslete beze mě.“ Chtěla jsem odejít, když mě Eric chytil za paži. Podívali jsme se na sebe. Vymanila jsem ruku z jeho sevření. „Nancy, budeš vyjednávat.“

    „To nemyslíte vážně!“ Rozmáchla jsem se rukama, div jsem někomu nevypíchla oko. „Vy jste tady šéf! Alespoň si na něj pořád hrajete a najednou se bojíte? Co jste to za vůdce?!“ Giselle na mě upírala vražedný pohled. Jasně ty přijdeš na řadu za chvíli. „Vůbec se nebojím, Nancy. Jen si říkám, že bys chtěla taky pár minut slávy jako velká obrozenkyně.“ Tak to uhodla. „Ať si je obrozenkyně pro mě za mě Giselle nebo Eric, ale já rozhodně ne!“ Erica jsem možná jmenovat neměla, ale na to už bylo trochu pozdě. „Ani zdaleka netušíš, co jsi udělala!“ Samozřejmě, že ne. „Vy to vlastně víte nejlépe! Co kdybych se najednou spolčila s Lewisem, hm? Co byste dělala?“ Opět se podívala za mě a pak na mě. „Asi bych tě musela zabít za zradu.“ Zabubnovala prsty o desku stolu. Proč jsem měl pocit, že mě fakt zabije? „Fajn.“ Pokrčila jsem rameny.“ „Nancy, co to…“ Eric. Vždy v nejlepší chvíli. „Nebudu vám pomáhat. Smiřte se s tím.“

    „Rychle se blíží, paní! Už dorazili k hranicím Neohroženosti!“ Ježiš buď ticho! „Pošlete panu Lewisovi vzkaz, že se na něj už těšíme.“ Významně se po mně podívala. To si jenom myslí. „Nancy, rozmysli si to. Můžeš pomoci dosti lidem.“ Proč mě vydírá? „Hlavně vám, co?“ Odsekla jsem. „Třeba své rodině, aby jí za hodinu nezmasakrovali jeho muži.“ Zatnula jsem ruce v pěst. „Mohli by taky jít na řadu jako první.“ Naprázdno jsem otevřela ústa. „Karin, to přeháníš.“ Ozval se Eric. „Nepřeháním, Ericu, jen jí přesvědčuji ke spolupráci.“ No jasně. „Máš hodinu na rozmyšlení.“ Dodala ještě. „Buď budeme na jedné lodi, nebo tě přes palubu mile ráda pošlu.“ Zase měla navrch. Polkla jsem a zvedla hlavu o něco výš. „Co mám udělat?“ Vítězně se usmála. „Věděla jsem, že tě přiměju k rozumnému rozhodnutí.“ Jak pro koho. „Budeš naše návnada.“ Návnada? „Ani omylem. Na to zapomeň.“ Zmateně jsem se podívala na Erica, který promluvil. „Ericu, ona to začala a on to moc dobře ví. Musíme ho přesvědčit, že vzpouru vzdáváme, ale přitom dáme signál k další akci.“ Drtila jsem Ericovi ruku. „Vždyť jí může na místě zabít!“ Pokrčila rameny. „Každý má občas smůlu.“

    „Najdi si někoho jinýho.“ Pokračoval dál. „Souhlasila, Ericu a je svéprávná.“ Vědět ten fakt potěší. „Chci záruku, že se vrátí živá.“ Záruku? Jak záruku? Jako že podepíše lejstro o tom, že budu živá? „Záruku? Ericu nebuď směšný.“ Směšný? Směšný je tu akorát její plán. „Fajn. Půjdu tam a budu se ho snažit přesvědčit o opaku. Všechno?“ Posadila se do křesla. „Všechno. Zavolám tě, až dorazí. Prozatím můžeš jít.“ Díky za propuštění.