Divergent - Příběh Nancy Dawsonové

Část desátá

    Nic se nestalo. Vůbec nic, z čeho bych měla mít divný pocit. V hlavě mi zněla jeho poslední slova „Co to se mnou děláš?“ Cestou do pokoje jsem potkala tu ženu. Usmála se na mě. „Jak se daří?“ Usmála jsem se nazpět. Už značně v klidu. Stačí tohle všechno jenom vytěsnit. „Mnohem líp. Díky.“ Stiskla mi rameno a prošla kolem mě. „To je dobře. Uvidíme se později. Musím za panem Denverem starším.“ Ten stařík ještě žije? „Jistě.“ Chtěla jsem dodat, ať ho pozdravuje, ale nestihla jsem to. Tak jsem tedy pokračovala dál. Zahnula jsem za roh a prošla celou chodbou, než jsem zatočila znovu a tam strnula v jediném pohybu. To není… Hleděla jsem na něj. Na něj v uniformě kadeta snad zmateněji, než bylo vůbec možné. Co tady dělal? Už jsem měla halucinace a představy o něm se přesunuly k živým lidem? Za ním se držela ta malá černovláska. Nic z toho jsem nechápala.

    „Co tady děláte?“ Hlesla jsem. Eric měl určitě sto chutí se ke mně rozeběhnout. „Nancy.“ Jasně, takhle se jmenuju. „Proberte to, já budu hlídat.“ Promluvila ta černovláska. Co s ním mám probírat? Kývl jí a pomalu se rozešel ke mně. Co tady dělá? „Ericu, stůj.“ Vypadal trochu zmateně, ale nezastavil se. Blížil se ke mně pořád víc a víc. Proč jsem se toho tak bála? Proč? Chtěla jsem mu uhnout z cesty. Proč? Chtěla jsem se otočit a odejít. Proč? Nezaváhal a pevně mě objal. Já jeho ne. Proč? „Jsi v pořádku?“ Přikývla jsem a lehce ho stiskla. Hlavu jsem měla položenou na jeho rameni. „Jste oba v pořádku, Nan?“ Tupě jsem zírala před sebe. To malé… „Nan.“ Zvedla jsem hlavu a pustila ho. „Měli byste jít. Budete mít problém.“ Zmateně na mě hleděl. „Přišel jsem pro tebe. Nezůstaneš tu ani chvíli.“

    „Musím tu zůstat a taky zůstanu. Jděte pryč.“ Odpověděla jsem. „Ale Nancy, co to povídáš…“ Zavřela jsem oči. „Řekla jsem, ať jdete pryč!“ Nechtěně jsem vzlykla. „Co ti dělají? Řekni mi to!“ Zakroutila jsem hlavou. „Nech mě být, Ericu, nech mě být!“ Sundala jsem ze sebe jeho ruce a odstoupila. „Nerozčiluj se, co se s tebou děje?“ Nic, hlavně ať vypadne! Nechci ho tady. Nechci tady nikoho! „Oba odejděte! Zbytečně ze svojí blbosti, umřete!“ Zkusil mě chytit za ruku, ale já ucukla. „Uklidni se. Klid.“ Ne! Ne! Ne! Dělá to akorát horší! „Jsem tady, nic se ti nestane. Vám oběma.“ Nám oběma, nám oběma! „Není žádné oběma!“ Zakřičela jsem nehledě na to, co se mohlo stát. Tenhle pohled jsem u něj snad nikdy neviděla, ale v tu chvíli mi to bylo jedno. „Není! Už není! Vzali mi ho! Vzali!“

    Obemkl mě rukama a já nedokázala bojovat. Zhroutila jsem se mu do náruče a prostě brečela. „Vzali mi ho, Ericu, vzali.“ Vzlykala jsem mu do saka už s větším klidem. Netušila jsem, co se mnou jedno setkání s ním udělá. Že mi bude tak mizerně při myšlence na to malé. Políbil mě do vlasů. „Nancy.“ Trhaně se nadechl. „Půjdeme odsud pryč.“ Zakroutila jsem hlavou. „Nemůžu odtud pryč.“ Podívali jsme se na sebe. „Můžeš. Nebudou tě tady věznit za takovou blbost.“ Chytila jsem ho za ruku. „Ale za divergenci ano.“ Hleděl na mě, jako by mě nepoznával. „To…proč jsi mi to neřekla?“ Rozbrečela jsem se nanovo. „Protože jsem nesměla. Věděla to nějaká ženská, která seděla u mých testů, a potom to zjistil Cal.“ Stiskl mi ruku. „Cal tě prásknul?“ Proč ho na tom trápí Cal? „Ne. Při simulaci jsem protrhla bariéru mezi realitou a iluzí. Nicolas to viděl a pochopil to.“

    „Nikdo ti nic neudělá. Nikdo. Neudělala jsi nic špatného.“ Ale ano. „Narodila jsem se.“ Viděla jsem mu v očích slzy. „Den, kdy ses narodila, je můj nešťastnější.“ Dívali jsme se na sebe. „Jenže já tu nemám být, Ericu. Možná bylo znamení, když to malé…“ Odmlčela jsem se a shlédla. „To neříkej.“ Přitiskl mě k sobě. „Tohle už nikdy neříkej.“ Možná to ale byla pravda. Co on věděl?  „Měli byste jít. Jděte a pozdravujte ostatní.“ Pomalu jsem ho pouštěla. „Pojď s námi. Něco vymyslíme.“ Zakroutila jsem hlavou. „Já ne…“ Přerušil mě hlas černovlásky. „Měli bysme zmizet, jde sem šéf.“ Oba jsme se na ní podívali. Nicolas. „Budu vás krýt. Jděte.“ Odběhla jsem od Erica a hnala černovlásku k němu. „Nancy.“ Na Erica jsem nereagovala. „Jděte!“ Zašli za roh. Já vyšla. „Nancy, tady jsi. Já…chci se ti omluvit. Nechal jsem se unést.“