Divergent - Příběh Nancy Dawsonové

Část devatenáctá

    Seděla jsem na kameni a hleděla na moře. Byl západ slunce. Obloha se nádherně barvila do tmavě oranžové. Zavřela jsem oči a nechala si větrem čechrat vlasy. Objímala jsem se pažemi. Usmívala jsem se před sebe. Moře příjemně hučelo. Když jsem oči znovu otevřela, obloha přecházela do temně modré. Přímo pastva pro oči. Spustila jsem nohu z kamene a zabořila ji do teplého, ale vlhkého písku. Pak druhou. Postavila jsem se a vyšla vstříc odlivu. Jak jsem se moři přibližovala, slaná voda mi obepínala kotníky a pomalu stoupala. Za chvíli jsem se bez předklonu mohla dotknout studené vody. Máchla jsem rukou a nechala kapky letět o kousek dál vzduchem. Kapky se v posledních paprscích slunce třpytily. Nádhera. Protnula jsem prsty druhé ruky vodu. Opět. Prsty mi v ní vždy zmizely, a potom se znovu objevily. Fascinovala mě taková banalita. Možná proto, že jsem nikdy předtím u moře nebyla. Ta slaná voda neštípala, jak mi pořád říkali rodiče, když jsem žadonila o cestu k moři, která bohužel nikdy nebyla možná.

    „Nancy.“ Šeptalo moře mé jméno. Jak to že mě znalo? Otáčela jsem se po pás ve vodě. Šaty už byly z velké části promočené. Ale nebyla mi zima. Necítila jsem chlad. Shlédla jsem ke svému odrazu ve vodě. Viděla jsem se díky víření vody matně. Tmavé vlasy pod ramena. Hnědé oči bez ospalých fialových kruhů. Sáhla jsem si prsty na tvář. Byla jsem to já v odraze. Usmála jsem se. Odraz taky. Tohle všechno bylo tak neskutečné a přitom jsem cítila, jak mi řasa obepíná kotník. Po zádech jsem vplula do vody. Ležela jsem na ní. Byla osvěžující. Jak moc jsem v ní chtěla být už napořád. Konečně mi byl dopřán zasloužený odpočinek po dlouhé bitvě. Zavřela jsem oči a nechala se unášet proudem. Nesl mě dál a dál.

    Rozevřela jsem oči. Nebe bylo tmavé. Natočila jsem hlavu ke straně a namočila si tak ucho ve vodě. Vedle mě se o kousek dál nacházel břeh. Svítily tam pochodně. Rozhodla jsem se, že tam doplavu, což jsem taky udělala. V mokrých šatech jsem vyšla z moře na pláž. Šaty se najednou usušily a nabraly znovu bílou barvu. Procházela jsem pláží podél pochodní. Viděla jsem, siluety postav. Nezastavila jsem a pokračovala k nim. Tři z nich skotačily kolem ohně. Byly malého vzrůstu. Dalších pár sedělo vedle v trávě. Každým krokem jsem je poznávala více a více. „Ahoj, Nan.“ Usmál se na mě první z nich. Zvedl se. Tmavé vlasy, rošťácký úsměv a bíločerné oblečení. „Jayi.“ Vydechla jsem a doběhla k němu, abych ho objala. „Myslela jsem, že jsi mrtvý.“ Přikývl. „Jsem, Nan.“ Podívala jsem se na něj. „Ale…“ Přejel mi palcem po rameni. Druhá se zvedla tmavovláska v šedých jednoduchých šatech. Zelené oči na ní jen zářily. „Kim?“ Usmála se stejně klidně jako Jay. „Ahoj, Nan.“ Objala mě stejně jako on.

    Další se zvedl bledý kluk v červených kalhotách a žlutém volném tričku. Rozklepal se mi spodní ret a zakroutila jsem hlavou. „Harry, ty ne.“ Objal mě. „Udělal jsem to hned potom, co jsem odpadl.“ To ne. „Harry…“ Usmíval se a poodešel ode mě. Už jsem slzy nemohla dál držet. „Upřímná přežije cokoli.“ Nejdřív jsem myslela, že je to Cal, ale zdání klamalo. Měl sice černé oblečení, ale Cal to nebyl. „Howarde?“ Přikývl a vydal se ke mně. „Při zpětné vlně jsem padnul. Ale pořád jako hrdina.“ Při zpětné vlně. „Zpětná vlna?“ Souhlasně kývl. „Začala před pár dny.“ Pokynul hlavou dalšímu na řadě. Lewis? Udělala jsem krok nazpět. Obranářsky dal ruce před sebe. Měl na sobě modré oblečení. Sečtělost. „Co vy tady?“ Pokrčil rameny. „Lidé sledovali, jestli vyhraješ, nebo prohraješ. Sledovali tvou smrt, ale pobuřilo je to ještě víc. Výhrálas.“ Já vyhrála. Za Kim a Jayem se objevil ještě jeden člověk. „Jeffe?“ Objal Kim kolem pasu. „Jo, Nan.“ Měl na sobě to samé, co Jay. „Měla tu s námi být i Fay, ale zachránili ji.“ Trhaně jsem vydechla. Pak se objevil. Černé oblečení jako Howard. „Ahoj, Nancy.“ Pokynula jsem mu. „Nicolasi.“ Nevěděla jsem, co mu mám říct. „Promiň mi to. Všechno.“ Jednou rukou mě objal. „Dělala jsi, co jsi musela.“ Ale bylo to špatné. „Nicolas padnul na naší straně. Asi den po začátku zpětné vlny se objevil v hlavním sídle, že je s námi.“ Zmateně jsem se na něj podívala. „Pochopil jsem, kde stojí za to umřít.“ A tam taky umřel. „Nechtěla jsem, abyste umřeli.“ Jay ke mně přešel a objal mě. Rozzvlykala jsem se mu do košile. „Chtěli jsme bojovat. Tys nám jenom dala tu možnost.“ Možnost. „Jenže teď jsi mohl být Neohrožený.“ Políbil mě na temeno. „Ale já jsem Upřímný. Stejně jako ty.“ Přejel palcem a ukazováčkem po bílé látce mých šatů.

    „Ještě někdo by tě rád viděl.“ Podívala jsem se na něj. Všichni za ním se usmáli. Ukázal rukou za mě. Otočila jsem se. Ty malé siluety okolo ohně. „Kdo je to?“ Ukázal na prvního. Byl to kluk. Mohlo mu být tak osm. Měl tmavé vlasy. Ostatně jako všichni tři. „To je ten chlapeček, který se ti měl narodit.“ Chytila jsem ho za ruku a sledovala toho malého, který mi najednou přišel tak povědomý. „Ten druhý, to je chlapeček, který se ti za pár let narodí.“ Vzhlédla jsem k němu. „Narodí?“ Ten malý? S hnědými vlasy a hnědýma očima? „Narodí. A bude to pěkný kvítko.“ Usmála jsem se. „A ta holčička…“ Podívala jsem se na ni. Pořád se snažila dostihnout mého budoucího syna. „Ta se ti narodí tři roky po něm.“ Myslela jsem, že na místě omdlím. „Ta malá?“ Slyšela jsem, jak souhlasně vydechl. „Jak se jmenují?“ Zeptala jsem se. „Myslím, že je pojmenujete Robert a May, ale pořád máš čas, to změnit.“ Líbila se mi ta jména. Znělo to jako z mé a Ericovy hlavy.

    „Měla bys už jít. Mají o tebe starost. Jsi mimo už dost dlouho.“ Dost dlouho. „Uvidím vás ještě někdy?“ Jay se vrátil k nim. Kolem mě proběhly všechny tři děti. May se schovávala za Jayem a dívala se po mně. Měla Ericovy oči. Usmála jsem se na ni a ona na mě. „Možná za sto let, až se uráčíš, za námi přijít napořád.“ Podotkl Harry. „Sbohem, Nancy. A hodně štěstí.“ Nechtěla jsem, aby odešli, ale najednou byli prostě pryč. Oheň za mnou zhasl, pochodně taky. Moře se uklidnilo. Slzy z mého obličeje zmizely. 

/Omlouvám se, že to tak protahuju, ale v tuhle chvíli se hlavně věnuji své druhé povídce o Aleah v hladových hrách, tak mě omluvte, moc mi toho ale už k publikování nezbývá, takže si užívejte poslední kapitoly před koncem :) Jsem moc ráda, že to čtete :)