Divergent - Příběh Nancy Dawsonové

Část čtvrtá

    Takhle jsem myslím strávila celou dobu, co jsem byla doma. Máma byla trochu vyděšená, když ráno přišla do pokoje ve chvíli, kdy jsem se oblékala. Ne že by mě nikdy neviděla se převlékat. Šlo spíše o to, co viděla. Okamžitě běžela říct tátovi, že je mi o jedno žebro více než obvykle. Nechápu jí. Prostě jsem neměla hlad. Nic víc se nezměnilo. V zrcadle se taky nic nezměnilo. Moc to přeháněla. A to nakonec i u snídaně prohlásila, že nejdu do školy, ale k doktorovi. Co mi asi tak řekne? Jsi úplně v pořádku, můžeš do školy. Odpověděla jsem jí na to, že nikam nejdu, že si jenom vymýšlí. A kde jsem teď? Samozřejmě, že jsem seděla v čekárně u doktora. Střežena bedlivým okem matčiným.

    „Nancy, když jsi tady byla naposledy, tvá váha se pohybovala kolem padesáti osmi.“ Pokrčila jsem rameny. Co já s tím? Doktor mě sledoval. Občas si posunul na nose kulaté brýle. „Teď máš o pět kilo méně. Netušíš, čím by to mohlo být způsobeno? Tak rychlý úbytek váhy?“ Znovu jsem pokrčila rameny. „Nejí, doktore.“ Máma mě předběhla. Podíval se na ni. „Smím vědět proč?“ Ne, nesmíte. „Nemám hlad.“ Zase jsem sledovala podlahu. „Nestalo se třeba něco v tvém životě?“ Myslíte? Podívala jsem se na mámu a zpět na zem. Pak jsem zakroutila hlavou. „Paní Dawsonová, necháte nás s Nancy o samotě?“ Nechtělo se jí. Jenže sama věděla, že kdybych mu řekla o Ericovi, prozradila bych samu sebe. Tak čeho se bát? Stiskla mi rameno a odešla.

    „Tak povídej.“ Založila jsme si ruce na hrudi. „Proč myslíte, že se mi něco stalo?“ Založil si ruce po mém vzoru. „Prozradila ses sama. Nechtěla jsi mluvit před matkou.“ Postřeh. „Nechápe to.“ Odpověděla jsem. Mlčel. Já taky. „Je v tom kluk, že?“ Vzhlédla jsem. Je snad psycholog? „Myslel jsem si to. Ale do tebe bych to neřekl. Vždycky jsi byla upřímná dívka jako vystřižená z naučné knihy.“ Očividně už ne. „Budu se určitě opakovat, ale trápit se kvůli klukovi nemá cenu. A hlavně ubližuješ sama sobě.“ Já si neubližuju. „To říkáte vy.“ Zakroutil hlavou. „To říkají všeobecná vyšetření.“ Ať s tím jde někam. „Sundej si tu halenku, něco ti ukážu.“ Čím jsem starší, tím mi to přijde víc úchylný, ale halenku jsem si sundala. „Stoupni si před zrcadlo.“ Udělala jsem tak. A? „Co vidíš?“ Housenku. „Sebe?“ Podívala jsem se na něj. „Sebe teď. Ale když jsi tu byla naposledy, ta žebra, co teď vidíš, vidět nebyla.“ To je fajn. „A to je špatně?“

    „Nehraj si na hloupou. Myslím, že tohle dobře chápeš.“ Natáhla jsem se pro halenku. „Kluci ti za tohle nestojí. Můžeš onemocnět, nebo mít zdravotní problémy.“ Oblékla jsem se. „Tenhle mi za to ale stojí, pane doktore.“ Tuhle odpověď zřejmě nečekal. „Nancy…“ Mávla jsem rukou. „Díky za váš čas. Nashle.“ Vzala jsem z křesla tašku. „Nancy, myslím to dobře. I tvoje matka.“ Ta určitě. „Neznáte ji. Nemyslí to dobře.“ Odsekla jsem. „Takhle o své matce nemluv.“ O tom nerozhoduje. „O svojí matce budu mluvit, jak chci. Sbohem.“ Vyšla jsem ven z ordinace.

    „To se ti povedlo, mami.“ Šla kousek za mnou. „Jsi nemocná.“ To určitě. „Musíš si vždycky něco vymyslet, co?“ Oblékla jsem si kabát. „I doktor to řekl.“ Nedivila bych se, kdyby ho podplatila. „Nech mě být. Nejsem nemocná, a jestli ano, tak jedině lépe pro mě.“ Asi jsem to přepískla, ale už jsem toho měla dost. „Tohle neříkej.“ Proč ne? „Co si budeme nalhávat, stejně by se ti ulevilo.“ Chytila mě za paži. „Jak tohle můžeš říct? Jsi moje dcera!“ Můžu! „Celý týden za mnou slídíš, jako bych měla spáchat sebevraždu! Je ti úplně jedno, jak mizerně mi je! Dotáhneš mě k doktorovi, i když sama víš, proč nemám chuť jíst! Nechci, nechci a nechci jíst! Nemám hlad! Ale anorektičku ze mě neuděláš!“ Stáli jsme uprostřed ulice. V tuhle dobu tam moc lidí nebylo. Všichni byli v práci nebo ve škole. „Jenže ty máš začínající anorexii!“ Zase si vymýšlí. „Tohle nebudu poslouchat!“ Otočila jsem se. Pak jen vím, že se mi zatočila hlava a omdlela jsem.