Divergent - Příběh Nancy Dawsonové

Část třetí

    Den za dnem ubíhal. Chodila jsem do školy jako vždycky. Ale Eric se tam už neukázal. Na povrchu jsem vystupovala úžasně sebejistě. Ale mé já uvnitř bylo schoulené a dožadovalo se Erica. Moc. Někdy jsem v hodině měla chuť se zvednout a odejít pryč. Třeba do Neohroženosti za ním. Nevěděla jsem, kde přesně bydlí, ale našla bych ho. Určitě ano. Zbýval ještě nějaký čas, než si budu muset vybrat svou budoucí frakci. Za ty dva týdny, které uběhly, jsem si to ujasnila. Kašlala jsem na nepatrná vyznání zalíbení od Jaye a odpočítávala dny do ceremoniálu. Až vystoupím nahoru k nádobám jednotlivých frakcí a svou krev nechám dopadnout do Neohroženosti. Až uvidím jeho výraz. Jeho úsměv a radost, že jsem s ním. Nebo to s ním možná ani nepohne. Třeba odejde do jiné frakce. Jenom aby nemusel být se mnou.

    Nechala jsem uběhnout den ve škole. Těšila jsem se, až si posledních pár dní lehnu do postele a budu nepřítomně zírat do stropu. Máma se o to přestala starat. Řekla jsem jí, že s tím stejně nepřestanu. Netušila, v čem je problém. Což bylo také dobře. Rozhodně by mi schválila lásku. Ale ne s ním. Vzbudila jsem se v šeru. Stmívalo se. Sešla jsem po schodech dolů. Táta se na mě ustaraně díval. „Ahoj tati.“ Pozdravila jsem ho a došla si do lednice pro svačinu, tedy vlastně už pro večeři. Zase to samé. Ovocný salát. „Nebolí tě něco?“ Zakroutila jsem hlavou. „Jsem jenom trochu unavená. Ze školy a tak…půjdu se projít.“ Říkal mi, abych nechodila, že se mi něco stane, já ale stejně šla. Na co poslouchat vyšší autoritu.

    Možná jsem měla trávit čas spíše s lidmi. Nemusela bych poslouchat své myšlenky, což bylo mimochodem poslední dobou velké utrpení. Alespoň pro mou hlavu. Myslela jsem, že mi praskne. Zašla jsem za dům a rozeběhla se směrem do centra. Neměla jsem náladu na les, protože jsem stejně věděla, že ho tam nepotkám. Potkala bych tam kohokoli, ale jeho rozhodně ne. Potkala bych ho tam už totiž o dost dní dříve. Ulice začínaly být vylidněné. Byl tu příjemný klid. Procházela jsem se po ulici a koukala do výloh místních obchůdků. „Copak tu tak samotinká sama?“ Neotočila jsem se a šla dál. Určitě to nebylo na mě. „Nancy, Nancy, Nancy…“ Jak… Otočila jsem se. Za mnou šla partička nějakých divných týpků. Rozhodně nevypadali jako upřímní, i když tak působili. Otočila jsem se nazpět a v cestě pokračovala. Nereaguj na ně. „Počkej zlato, nespěcháš snad ne?“ Jo spěchám!

    „Procházka při měsíčku!“ Pokřikovali dál. Zrychlila jsem krok. Neotočila jsem se. V první uličce jsem zahnula. Myslela jsem, že to tu dost dobře znám a cestu si zkrátím, jenže to byl sakra velký omyl. V té tmě jsem málem nepostřehla, že je tam zeď. Zjistila jsem to díky pouličním lampám, které sem částečně vrhaly stín. Chtěla jsem se vrátit zpátky, ale oni se zrovna v uličce objevili. Couvala jsem zpátky. „Usnadňuješ nám práci.“ Cože? „Jakou práci?“ Jeden z nich mlsně naklonil hlavu. Fuj. „Nechtěli jsme tě honit po celém náměstí.“ A to jako proč? „Proč se radši nezašijete v nějaké škarpě a neopijete se do němoty?“ Podotkla jsem. Další z nich se zasmál. „Říkali, že máš ostrý jazýček, ale že až takhle…“ Pořád se blížili. Bojím se. Tiskla jsem se nyní už u zdi. „Tak schválně…jak daleko se s tebou Daley dostal, co?“ Eric? Slizká zpocená ruka se dotkla mého obličeje. Uhnula jsem. „Co po mně chcete?“

    „Prý je s tebou legrace. Zatím ale nic moc.“ Těma hnusnýma rukama na mě sáhl a chtěl si mě k sobě přitáhnout. Vysmykla jsem se mu. „Nesahej na mě, ty špinavče!“ Přilétla mu jedna facka z levé strany. A mně druhá z druhé. Snad stokrát silnější. Chytila jsem se za tvář a sesunula se k zemi. Štípalo to jako čert. Nechtěla jsem brečet, ale nedokázala jsem se ovládat. Vytáhl mě na nohy. „Ještě jednou mi řekneš, špinavče, a už se nezvedneš.“ Plivla jsem mu do obličeje. Čímž jsem skončila opět na zemi. „Nemáme jí zabít rovnou! Kroť se!“ Ozval se další. „Ta mrcha na mě plivla!“ Vyštěkl nevrle ten hnusák. „Protože si to zasloužíš!“ Křikla jsem na něj ze země. „Napřáhl se na další ránu, ale jeden z jeho kamarádů ho zastavil. „Teď je řada na nás.“ Vlasy mi od slz vlhly. „Ještě jsem si s ní neužil dost. Dostane se i na vás.“ Zapřela jsem se na rukách a vzhlédla k němu. Skláněl se ke mně. Odručkovala jsem ke zdi. „Neboj se, nebude to bolet. Trochu možná jo, ale tebe.“ Přejel mi rukou po tváři. Uhnula jsem. „Nejsem žádná prodejná děvka!“