Divergent - Příběh Nancy Dawsonové

Část šestnáctá

    „Ne, pusť mě. Ericu. Už nás budou hledat, je pozdě!“ Nechtěl mi dovolit, abych se oblékla. Držel mě v objetí. „Ať si hledají. Teď jsi jenom moje.“ Jeho jsem pořád, ale teď… „Ericu. Myslím to vážně.“ Nedokázala jsem se tvářit vážně. „Já taky.“ Znovu mě několikrát políbil. „Jsi jako malej.“ Ucedila jsem posměšně. Zatvářil se jako neviňátko a nechal mě jít. Vzala jsem si na sebe jeho tričko a rozešla se k šatní skříni. Vytáhla jsem nátělník a džíny. Vracela jsem se zpátky a rozložila věci na křesle. “Ericu! Nekoukej, chci se převlíct.“ Vypískla jsem na něj. Smál se. On se smál?! „Nic, co bych neviděl, nemyslíš?“ Musela jsem být červená jak… „Ale to není to samé.“ Odbyla jsem ho. Zakryl si rukama obličej. Ale stejně koukal! „Ericu, jsi děsnej!“  Neudržela jsem se od smíchu, ale rozešla jsem se k němu a bez citu po něm hodila jeho tričko. „Pohni. Slíbil si mi, že půjdeme na ošetřovnu.“ Takhle nějak jsem ho donutila k oblékání.

    Trošku jsem ani po té dlouhé době tady netušila, kde je ošetřovna. Naštěstí jsme potkali Henriettu, která nám to řekla, takže jsme brzy stanuli v čisté bílé místnosti. Vypadalo to, že všichni mají dost práce. Ale jedna ošetřovatelka zrovna dokončila obvazování nohy. Umyla si ruce a došla k nám.. Vypadala unaveně. „Dobré ráno. Můžu vám nějak pomoci?“  Věděla jsem, že Eric bude kecat, takže jsem si vzala slovo. „Ano. Vlastně ne mě, ale jemu.“ Ukázal jí ránu. Bolestně zasyčela. Já to říkala. Já to říkala. „Jak se to stalo?“ Zkoumala tu ránu. „Trefil mě kousek z mříže.“ Jinak nic hrozného. „Pojď. Vlastně oba.“ Usmála se na mě, ale… Ty oči. Ty oči. Ne je to blbost. Zakroutila jsem hlavou a vydala se za nimi do volné kóje. Postávala jsem na kraji a sledovala je. „Vy jste nováčci, že?“ Neočekávatelně. „Jsme. Proč?“  Chvíli mu tam tu ruku nějak montovala, než se zvedla. „Budu ti muset založit kartu. Jinak ti nemůžu nasadit žádné léky.“ Eric ihned začal odporovat. „To není potřeba, zatáhne se to samo.“ Podívala jsem se na něj. „Na to ani nemysli. Máš tam zánět. Pokud ti nenasadím antibiotika, nebudeš za chvíli moct rukou ani pohnout.“ Pokrčil rameny. „Můžeš o tu ruku přijít.“ Nervózně se ošil. „Tak vidíš. Tak tady počkejte.“ Když odešla, natáhl ke mně ruce. Došla jsem k němu a on mě vzal kolem pasu. Podíval se na mě. „Musíš jí poslouchat, prosím, nechci, aby si doplatil na takové zranění.“ Chvíli mě pozoroval, ale pak přikývl usmála jsem se a pročísla mu vlasy. Ale nedalo mi to.

    „Všiml sis, že má úplně stejné oči, jako ty?“  Zeptala jsem se ho. „Vážně?“ Přikývla jsem. Pak vešla. „Tohle…tohle…tady na to uděláme testy…krev…“ Sledovala jsem, jak rychle máchala propiskou sem a tam. „Výborně. Teď vstupní formulář.“ Otočila list na druhou stranu. „Jméno a příjmení?“ Přiložila pero k papíru. „Eric Daley.“ Zatnula svaly. Upustila pero na zem a rozklepanou rukou si sundávala brýle. „Jakže?“ Najednou jakoby pod očima přibilo mnoho vrásek. Jako by byla tak o deset let starší. „Eric Daley.“ Zopakoval a podíval se na mě. Začala tiše mumlat jeho jméno. Vypadala na zhroucení. Rozešla jsem se k ní. „Jste v pořádku?“ Podala jsem jí ruku.. „Ne. Vůbec ne.“ Sevřela ji. Eric ji zachytil z druhé strany a společně jsme ji dovedli k posteli, kam se posadila. Vůbec nevypadala zdravě. „Nemám někoho zavolat?“ Dál mou ruku svírala. „Ne, ne.“ Tak ne. „Ty…ty jsi Eric? Eric Daley?“ Zamračila jsem se stejně jako Eric. „Jsem, proč?“ Rozbrečela se. Zmateně se na mě podíval. „M…můj syn se tak jmenuje.“ Vykoktala. Ericův pohled byl najednou stejně skelný, jako ten její.

    Tiše jsem ji sledovala. Proto ty oči. „Určitě si mě pletete.“ Eric tu skutečnost nechtěl připustit. „Bylo ti už sedmnáct?“ To nemohl popřít. „To ano, ale, já nemám rodiče. Jsou oba mrtví.“ Sklonila jsem hlavu k podlaze. Muselo pro něj být hrozné, žít celý život bez rodičů. Sama nevím, co bych si bez nich počala. Lehce jsem ošetřovatelce stiskla rameno, ale očividně má uklidňující metoda nezabírala. „A kdo ti to řekl?“ Zeptala se ho. „Prostě to vím.“ Prostě. „To není pravda…Ericu.“ Zamumlala. „Ale je! Mý rodiče zemřeli. Já nejsem váš syn. Spletla jste se.“  Zněl rozčileně. Nechtěla jsem, aby se trápil. Ne teď. Podíval se na mě. Já ale shlédla k ní. „Před…před sedmnácti lety, se mi třináctého července narodil chlapeček,“ zalovila v kapse bílého pláště a oči si otřela kapesníkem, „měl velké modré oči a smál se na nás už od první chvíle.“ Tak nějak se na sebe podívali. Shlédla jsem k zemi a usmála se, když to vyprávěla. „Jenže to jsem nebyl já. Nemám rodiče! Nemám.“ Když jí odpověděl takhle, vrátila jsem se pohledem k nim. Úsměv mi ze rtů zmizel stejně rychle, jako se objevil.