Divergent - Příběh Nancy Dawsonové

Část patnáctá

    Byla noc. Díky mužům Karin jsme se oba dostali bez úhony ven. Připadala jsem si, jako když jsem byla s Nicolasem. Kolem nás banda jeho mužů, kteří byli připraveni se být za jeho život. I za můj, když na to přijde. Teď to ale bylo lepší. Nebyl to Nicolas, byl to Eric. A to mi stačilo. Držela jsem se ho celou dobu za ruku. Možná i proto, že krom výcvikového centra a hlavního sídla jsem vůbec Neohroženost neznala. I tak mi přišlo, že taková nikdy nebyla. Dovedli nás ke kolejím, které jsem mimochodem ani skoro neviděla. Ale co jsem viděla, byla přibližující se světla vlaku. „Hrozně dlouho jsem neskákala.“ Zašeptala jsem k Ericovi. Usmál se. „To se nezapomíná.“ Vlak se přibližoval hrozně rychle. Eric mě zatáhl za ruku a tím donutil k pohybu. Rozběhli jsme se už podél vlaku. Eric zrychlil a bez problémů stanul ve vlaku. Zapřel se rukou o zábradlí a natáhl ke mně ruku. Pak mu asi došlo, že to je ta zraněná, tak ruce vyměnil. Skočila jsem.

    Oproti minule, jsem vyskočila až do vlaku, ale zavrávorala jsem, takže mě stejně musel alespoň trochu přitáhnout, což mimochodem zapříčilo náš pád na tvrdou zem. „Jsi skok od skoku lepší a lepší.“ Zasmál se přidušeně Eric, zatímco na mě koukal zespoda. „Talent se nezapře.“ Uculila jsem se a slezla z něj. „To rozhodně.“ Uculení mi vrátil. Seděli jsme zbytek cesty na zemi. Čas od času Eric hýbal poraněným ramenem. Nevypadal při tom moc šťastně. Přestalo mě bavit, se na něj jenom dívat, a přiblížila jsem se k němu. Nic nenamítal ani potom, co jsem mu rozepínala bundu. Určitě myslel, kdo ví, na co. Sundala jsem mu ji z poraněného ramene. Ani jsem netušila, že mu ji Bella stihla i obvázat. „Bolí to moc?“ Zeptala jsem se. Zakroutil hlavou. Lhal. Muselo to bolet jako čert. „Pravdu.“

    „Možná, trochu?“ Naklonila jsem hlavu ke straně. To mu mám jako vážně zbaštit? „Fajn, ale nestěžuju si.“ No jasně. To jsem si myslela. „Měl jsi zůstat tam. Zbytečně ji namáháš.“ Přejel mi prsty po tváři. „Řekl jsem, že tě už neopustím.“ Usmála jsem se. „Ale tohle není nebezpečná situace.“ Zakroutil hlavou. „A mimo ně s tebou být nemůžu?“  Naklonila jsem se k němu, ale vlak projížděl mezi světlými budovami a kolem hlavní budovy v Upřímnosti, která vypadala, že už moc dlouho stát nebude. „Už jsme tady.“ Zase jsem se odtáhla a zvedla se. Podala jsem mu ruku. To bylo snad poprvé, kdy něčí pomoct přijal a zvedl se. Na okamžik si mě přitáhl a dokončil, co jsem začala.

    Skočili jsme společně. Tentokrát tu nebyla žádná střecha, ale trávník. Doufala jsem, že na něm nebude ledovka. Při skoku jsme se pustili, aby to každý vyrovnal po svém. Oba jsme přistáli bez problému na nohách. „Dobrý?“ Přikývla jsem. Vzala jsem ho za ruku a rozešla se směrem k obytné části Upřímnosti. Překvapovalo mě, jak tu najednou bylo málo lidí. Pochodně ale hořely dál. Museli se rozejít. Šli jsme parkem. Park se vůbec nezměnil. Vypadal pořád stejně, jako když jsem Upřímnost opouštěla. Na jeho konci jsme přešli přes pustou silnici a konečně vešli do obytné části. Hledala jsem ty krásné a skromné bílé domky. Viděla jsem ale přední řady zbořených domků. „Ericu.“ Přejel mi palcem po hřbetu ruky. „Pojď.“ Rozešli jsme se ulicí kupředu. Nechtěla jsem vidět, jak dopadl náš dům. Ale domky od čtvrtých v řadě pořád stály. I ten náš!

    Zrychlila jsem. Eric taky. Stejně rychle jsem ale zpomalila, když jsem zahlédla dvě postavy. Spíše siluety. Jak jsme se k nim blížili, rozpoznávala jsem je. Ta žena měla tmavé a nakrátko ostříhané vlasy. Ten muž vlasy neměl. Nebylo pochyb, kdo to je. „Nancy?“ Pustila jsem Erica, a vydala se k nim. „Paní Chaseová, pane Chasi.“ Oba se na mě usmáli a podívali se na Erica. Nejspíš čekali Jaye. „Kde je Jay? Je v pořádku?“ Eric se objevil za mnou. „Já…“ Co jim mám říct? Sledovala jsem nedočkavý pohled paní Chaseové. „Jay zůstal v Neohroženosti.“ Zvolila jsem tuhle odpověď. V podstatě zůstal. „Proč nešel s tebou? Nechce nás vidět?“ Paní Chaseová nabírala. Její muž ji objal kolem ramen. Zakroutila jsem hlavou. „Ne, rozhodně vás chtěl vidět. Když jste za ním byli při návštěvách, nemohl kvůli tomu, že…“