Divergent - Příběh Nancy Dawsonové

Část sedmá

    Seděli jsme na snídani. Docela dost lidí se bavilo o včerejším souboji jeden na jednoho. Staronoví se bavili o zítřejší další venkovní aktivitě. Měla se lišit od té minulé, kdy jsme měli stopovat jako psi. Možná se mi ale poštěstí a budu konečně s Ericem v družstvu. A ta obvázaná pravačka? Nic hrozného, jen šrám z boje. No spíše pohmožděnina, ale žít se s tím dá. Zjistila jsem, že je nejlepší se zranit při bodování a při trénincích si to léčit. Na to přišla i Bella, ale ta noha byla na houby. Já mohla alespoň použít druhou ruku, jenže moct použít jednu nohu je na nic. „Ty jo jak tam Harry tak nečinně stál a Paul se rozsekal, já myslela, že umřu!“ Smála se na celé kolo Bella. Harrymu to tak vtipné nepřišlo. „Měl štěstí. Mohl jít místo Lacey.“ Ta holka z Mírumilovnosti. Fay měla pravdu. Mohl jít místo ní. „Nancy, představ si, až půjdeme proti sobě!“ Očividně to Belle přišlo pořád hrozně vtipné. „Tak se připrav na nářez, Bell!“

    „To sotva, v tý době budu mít super nohu!“ Říká ona. „Super nohu, nebo amputovanou nohu.“ Nabodla jsem na vidličku kus masa. Fay se uchechtla. „Hele klídek, nebo si zařídím souboj s tebou!“ Ukázala vidličkou na Fay. Ta na ni vyplázla jazyk. „Uvidíme, kdo z koho.“ Za našimi zády se objevil Howard a posadil se naproti Fay. „Až dorazí druhá skupina, vpustíme sem vaše rodiny. Chápeme, pokud je vidět nechcete.“ Mluvil vážně a většině tuhl výraz. Bude zvláštní, vidět je po dvou týdnech tady. A druhá skupina přicházela. Eric vzal jako obvykle místo vedle mě. „Řekl vám to Cal?“ Zeptal se jich Howard. Sam se ušklíbla. „Jako co? On toho nakecá.“ Nikdo se nezasmál. „Za pět minut máte možnost, vidět rodiny. Dva týdny utekly.“ Eric si mě prohlížel. Musel na mě být zajímavý pohled při jedení. Ale tak celkově jsem na židli spíš klečela, než seděla. „Už jsou tady.“ Zabručel od vchodu Cal. Všichni se na něj ohlédli, ale nikdo se nezvedl. Čekalo se na prvního.

    „Jestli mám umřít, tak je aspoň pozdravím.“ Rozhodl pak Harry a zvedl se. Čímž nastala řetězová vlna a všichni se začali zvedat od stolu. I já. Většina staronových seděla dál. I Eric. I Jay. Přišla jsem k němu. „Vaši nepřijdou?“ Zakroutil hlavou a dál se nimral v jídle. „Nechci je vidět.“ Proč ne? „Mají právo, tě vidět. Ani netušili, že odejdeš, víš, jakou musejí mít starost?“ Položil vidličku. „Klidně jim řekni, že pořád dejchám.“ To bylo ale dost hnusný. „Fajn, jak chceš. Mohli být hrdí, že mají tak odvážného syna, ale je to samozřejmě jenom na tobě.“ Otočila jsem se a dohnala zbytek.

    Oproti skupince naproti jsme byli nic. Stálo nás tam asi osm. Nikdo jiný svou rodinu vidět nechtěl. Já na jednu stranu taky ne, ale pořád převládala ta kladná strana. Mají právo vědět, že jsem v pořádku. Jeden z Neohroženosti je vedl chodbou sem. Neviděla jsem je. Třeba nepřišli. Někteří se dávali do chůze, když je viděli. Bella se o mě znuděně opírala. „Ti nepřijdou.“ Pokrčila jsem rameny. „Přijdou.“ Přestala se opírat, protože je zahlédla a já taky. Byl sice jeden z nejmenších v davu, ale viděla jsem ho. Owen! Rozběhla jsem se k němu. Když si mě všiml, napodobil mě. Co nejpevněji jsem ho objala. „Nancy!“ Byly to jenom dva týdny, ale i tak to bylo jako věčnost. „Owene!“ Kolíbali jsme se sem a tam. „Věděl jsem, že to zvládneš.“ Zahřálo mě u srdce, že mi tak věřil. „Nancy?“ Vzhlédla jsem. Stáli tam. Oba dva tam stáli! Přišli za mnou! Pustila jsem Owena a vrhla se jim okolo krků. „Moc jste mi chyběli!“ Slyšela jsem, jak odpovídají, že já jim mnohem více. Což nenechá oči suché.

    „Jsi jiná.“ Chodili jsme po Neohroženosti. „To dělá ta černá.“ Namítla jsem s úsměvem. „Ne. Jsi dospělá.“ To sotva, není mi ani osmnáct. Ani sedmnáct, když na to přijde. „Neohroženost tě nějak donutí dospět.“ Pokrčila jsem rameny. Máma mě držela za ruku a rozhlížela se kolem sebe. Muselo jí to tu přijít hrozně temné oproti Upřímnosti. „Doufám, že tu jsou na tebe hodní.“ Asi ze zvyku jsem hledala Cala. „Nejhodnější.“ Odvětila jsem. Zřejmě mi věřili. „A kde je vůbec Jay?“ Zeptala se máma po chvíli. „Nechtěl jít. Přemlouvala jsem ho, ale prý ne. Takže sedí jako pecka v jídelně.“ Jeho mínus. „A Eric?“ Zastavili jsme se. „Taky tam sedí.“ Co jsem jí měla odpovědět? „Myslím vás dva.“ Opravila se. Táta najednou řekl Owenovi, že se půjdou projít.