Divergent - Příběh Nancy Dawsonové

Část šestá

    „Budíček! Budíček!“ Co to sakra… Kde se tu najednou vzalo tolik světla? Nebyla jsem jediná, kdo mžoural očima. Ve dveřích stál Cal s nějakýma dvěma klukama. „Vstáváme, zlatíčka! Vítejte v pekle! Kdo přežije, bude si přát, aby nežil, kdo nepřežije, ten nám bude ukradený! Za pět minut všichni nastoupeni venku!“ Cože? Seděla jsem až moc dlouho. Všichni kolem mě lítali a oblíkali se. Musela do mě Bella drknout a hodit po mně oblečení, abych se probrala. „Tak dělej, nebo se tě zbaví hned!“ Vypadala dost vystrašeně. Já byla tedy spíš unavená. Nějak jsem na sebe dostala černé legíny a nátělník. Seskočila jsem z postele a nazula si kotníkové boty. Bella mě zatáhla za ruku. „Dělej!“ Nebyli jsme poslední, tak co šílí? Vyběhli jsme ven. Čekali tam ti tři. S Bellou jsme se postavili do řady k ostatním. Podala mi gumičku. Rychle jsem si vlasy sepnula do culíku. Pak před námi začal chodit jako voják. Měla jsem chuť mu plivnout do ksichtu. „Dneska to bude tvrdý. Kdo na to nemá, ať to řekne rovnou, nechceme se s nikým zdržovat.“ Významně se na mě podíval.

    Naproti nám se začali seskupovat Staronoví Neohrožení. Mezi nimi byl i Eric. Pozoroval mě. Tedy nějak mě přejel pohledem. Byla jsem celá v černém. Musela jsem vypadat, že jdu na pohřeb. „Skupina, která má větší šanci,…“ Ukázal na ty naproti nám. „…začnou vrháním. Vy případi začnete bojem jeden na jednoho.“ Cože? To si dělají… Nemůžu přeci s někým bojovat! Co když…co když ho zabiju? Nebo on mě? „Ale, vždyť neumíme ani bojovat.“ Namítl jeden blonďatý kluk. Myslím, že byl od Sečtělých. Cal došel až těsně k němu. „A proto musíme rozdělit zrno od plev. Pokud tu chceš zůstat, ukaž mi, že bojovat umíš. Stejně jako zbytek!“ Poslední větu zařval. Nemůžu sakra s nikým soupeřit! Nemám ani šanci. „Cale, zase to nepřeháněj. Pošli je trénovat, ať vůbec vědí, jak se používají pěsti.“ Krotil ho Howard, který stál poblíž Erica. Cal protočil očima. „Dělejte! Do oběda trénujete!“ Došel ke mně. „Pak jdete naostro!“ S tím se otočil a vedl nás do výcvikového centra.

    „Každý tu máte pytel. Jak využijete první tři hodiny do snídaně a následné tři, je čistě na vás. Po obědě jdete bojovat, ať chcete, nebo ne. A můžete si být jisti, že první z vás budou odpadlíci.“ Nebyla jsem jediná bledá, že ne? Každý z nás stál před jedním pytlem. I kdybych do něj mlátila nepřetržitě, nijak si nepomůžu. Stejně nevyhraju. A budu odpadlík. U vedlejšího pytle stál Jay. Ani jsem o něm neslyšela. Mlátil do pytle o sto šest. Stejně tak ostatní. „Copak Upřímná, jsi tak dobrá, že nepotřebuješ trénovat?“ Už zase. „Nemůžeš mě nechat? Až budu chtít, začnu.“ Odplivl si. „Tady nejsi na hodině baletu, princezno. Jestli si myslíš, že budeš mít štěstí a porazíš svého soupeře, tak se sakra pleteš.“ Pokrčila jsem rameny. „To už je ale moje věc, ne tvoje, pokud se nemýlím.“ Proč jsem pořád tak Upřímná?! „Mohla bys o ten svůj ostrý jazýček přijít, být tebou dělám to, co mám. U nácviku vrhání nožů by mi mohla ujet ruka.“ To klidně mohla. Přemohla jsem se a neodpověděla. Zasmál se a šel o dům dál.

    Po třech hodinách mě ukrutně bolely ruce. Už jsem je ani nemohla rozevřít. Všichni jsme byli hrozně zpocení. Vždyť náš ani nemůžou pustit na snídani. Ale pustili. Sedli jsme si s Bellou k jednomu stolu. „Taky tě tak bolí ruce?“ Zeptala se, když si nandávala na talíř šunku s chlebem. „Ani nevím, že nějaké ruce mám.“ Odpověděla jsem. Vedle Belly si sednul Jay. „Nechápu tě, Nan. Nedělej si to tady ještě horší. Už tak mám pocit, že mi musí upadnout ruce.“ Co je mu do mě? Přistoupil k němu Cal. S pokorou se zvedl a odešel. „Až takhle rychle si dokážeš získat lidi? To bude tím šarmem, co?“ Vzhlédl ke mně. Než stačil odpovědět, vedle něho se posadil Howard a spol. Cal se zvedl a nasupeně odešel. Pá pá. Vedle mě si sedl Eric. „Jak to šlo?“ Zeptal se mě s úsměvem. Jak asi. „Necítím ruce a…nejde mi to. Neubráním se.“ Mluvila jsem potichu, i když to museli slyšet všichni okolo. Vzal mé ruce do svých. „Ale ano. Zvládneš to. Hlavně musíš být v klidu, ano? Nenech se rozčílit ani vyprovokovat, vzpomeň si jen na údery, co jste trénovali, zbytek vymyslíš. Jsi chytrá. Zvládneš to.“ Omyl nejsem Sečtělá, ale Upřímná a to je rozdíl. Nechtěla jsem vypadat jako slaboch. Už jenom proto, že na mě od vedlejšího stolu znechuceně koukal Cal. Vymanila jsem se z Ericova sevření a zvedla se.