Divergent - Příběh Nancy Dawsonové

Část osmá

    Seděla jsem na horní posteli s koleny přitaženými pod bradou. Po večeři jsem hned zapadla do pokoje. Ani se tam neobjevil. Vůbec jsem ho neviděla. „Záleží ti víc na tvý skupině než na mně!“ Zavřela jsem oči. Jednala jsem správně. „Je od tebe sobecký, že mám pořád upřednostňovat tebe! Nepředpokládám, že víš jako Neohrožený, co je to přátelství, ale já jo a kvůli tobě je nepotopím!“ Bylo to zlé, ale nemohla jsem jinak. Podržela bych je kdykoli. Už jednou jsem mu to řekla, ale on mě neposlechl. Jsem zlá a upřímná. Myslím víc na sebe než na ostatní. Měl to pochopit už dávno. „Nancy?“ Zaslechla jsem hlas Belly. „Hm?“ Pootočila jsem k ní nepatrně hlavu. „Mrzí mě to s Ericem.“ Kývla jsem. „To nemusí. Prostě to nevyšlo.“ Nechala jsem oči zavřené. „O čem to mluvíš? Vždyť leží na ošetřovně.“ Dost rychle jsem otevřela oči. „Co?“ Přikývla. Stála pode mnou. „To nevíš? Prý se postavil do rány, kterou vypálila Samantha proti tobě.“

    Dopadla jsem se zaduněním na zem. Bez rozmyšlení jsem chňapla po botách a rozeběhla se ven z pokoje. Cestou jsem málem smetla Paula, který se za mnou jenom nechápavě podíval. Za běhu jsem si nějakým způsobem nazula boty. Tohle ne, tohle neudělal! Proběhla jsem snad celou frakcí, než jsem narazila na ošetřovnu. Bez klepání jsem vpadla dovnitř. Ošetřovatelka se na mě s velikým překvapením podívala. „Děje se něco?“ Ne asi! „Hledám Erica Daleyho.“ Kývla k jediné zabrané posteli, což bylo docela zvláštní. Byli jsme v Neohroženosti. Vypadal hrozně. Byl bledý a měl obvázanou paži. Viděla jsem, jak mu prosakuje krev skrz obvaz. „Proč jsi to sakra udělal!“ Bylo vážně štěstí, že tu nikdo nebyl, protože já toho měla dost na srdci.

    „Běž si lehnout.“ Zakroutila jsem hlavou a dál ho pozorovala, jak klidně spí. Se svým monologem jsem skončila asi před hodinou. „Počkám, až se probudí.“ Odpověděla jsem ošetřovatelce. „Jsou dvě ráno. Jdi spát. A musím mu vyměnit obvaz.“ Nepouštěla jsem jeho ruku. „Já chci být s ním.“ Obešla mě. „Jdi. Pak se vrátíš.“ Neochotně jsem ho pustila. Aniž bych se na ní podívala, jsem odešla. Ale ne spát. Sedla jsem si před ošetřovnou na zem. Celé to byla moje vina, že tam teď ležel. Měla jsem všechno udělat jinak. Možná jsem ho ani neměla potkat. Měla jsem zůstat v Upřímnosti. Teď by rodiče chystali mou svatbu s Jayem a všechno by bylo tak, jak má být. Místo toho jsem bezmocně seděla na chodbě a doufala, že se Eric probudí, i když spolu už nikdy nepromluvíme.

    „Děvče?“ Co? Otevřela jsem oči. Vedle mě se skláněla ošetřovatelka. Co je? Pošle mě osobně do pokoje? Už ani člověk nemůže sedět na chodbě? „Co se děje?“ Zamumlala jsem rozespale. „Je vzhůru, jestli s ním chceš mluvit.“ Kdo je…Eric! Nechci s ním mluvit. Je naživu, to mi stačí. Můžu si jít zase po svých. Nebo taky ne. Vyškrábala jsem se na nohy a rozešla se dovnitř. Tam se mě chytil neuvěřitelný vztek. Ten pohled na něj mě štval a já měla hroznou chuť všechno ze sebe vykřičet. „Ty idiote jeden! Kdyby si věděl, jak tě nenávidím! Napřed mi řekneš tak hnusné věci, ze kterých se dostávám ještě teď, a potom si stoupneš před zbraň, abych neumřela? Můžeš mi říct, co mám teď dělat, nebo si myslet?“ Zastavila jsem se kousek od jeho postele. Stála jsem a sledovala ho. Rozčileně. On sledoval mě. Nerozčileně. „Nancy já…vím, že to bude znít jako otřepaný žvást, ale já se ti i přesto chci omluvit. Nebudu se na nic vymlouvat, víš, jak to bylo, takže nemá cenu něco vyvracet.“ Pomalu se posadil.

    „Ale strašně mě to mrzí. Nevím, jak jsem o tobě mohl vůbec na chvíli zapochybovat, když jsem si řekl takovou věc a ty si přesto tady. Mohla si mě až do smrti proklínat, nebo mě i zabít, ale ty jsi tady.“ No jasně, že jsem tady, co si asi myslel?! „Byl jsem naštvaný. Za to jak ses chovala, ale i na ostatní. Poslouchal jsem ty kecy celou dobu, co si byla pryč a potom stačilo jen slovo a…. Nancy, jsem pokrytec, žárlivý sobec, egoista, cholerik, cokoliv tě napadne, ale nikdy bych ti nelhal, nikdy, proto nelžu ani teď, když…“ Přerušil svá slova bolestným zasyčením. Jen ať ho to bolí. „…když ti řeknu, že přes všechno, co se včera stalo, tě pořád miluju. Možná ještě víc, protože jsem zjistil, že mou lásku k tobě nedokáže ohrozit ani žárlivá představa, ani zbraň namířená na mě. Pokud mi odpustíš Nancy, budu se hlídat jako nikdy, aby se to už nikdy nestalo. Nechci ti ubližovat. Ale udělal jsem to. Doufám, že už jsem za to zaplatil dostatečně. Takže…“ Zavřel oči. „…Odpustíš jednomu blbečkovi, co je do tebe beznadějně zamilovaný?“ Zavřela jsem oči po jeho vzoru. Po tváři se kutálely slzy.