Divergent - Příběh Nancy Dawsonové

Část čtrnáctá

    Nějakým způsobem jsem se dostala zpátky do tábora. Musela jsme být dost mimo. Kdyby mě Eric nechytil za ruku, přešla bych celý tábor a šla směle dál chodbou. Díky němu jsem ale vešla dovnitř. Nemusel umřít. „Kde je…“ Bella nedokončila svá slova. Objala mě. Sundala jsem ze sebe její ruce a došla až k protější zdi cely. Tam jsem se posadila a přitáhla si kolena pod bradu. Zavřela jsem oči. Poprvé, když jsme se setkali, bylo v první třídě. Pamatuju si, jak jsem měla černé šaty s bílými puntíky a dva culíky. Chyběly mi přední zuby. Jay měl rošťácký rozcuch a stejně jako všichni kluci z Upřímnosti, i on měl černé kalhoty a bílou košili. Nějak omylem jsme skončili vedle sebe. A tak to pokračovalo roky za sebou… Jeden se druhého ani nezeptal. Bylo to automatické. Jak mě učil lézt na strom a potom mi nosil tašku, když jsem si zlomila ruku. Koulovačky v zimě. Opisování při písemkách a stále rafinovanější triky každý rok. Když jsem ho nutila, aby při hudebce zpíval. Vždycky mě tahal do zadní řady, abychom mohli blbnout…

Někdo poblíž mě si odkašlal. „Nancy?“ To byl Eric. „Nechci nic slyšet Ericu.“ Odpověděla jsem mu. Neměla jsem chuť o ničem s ním mluvit. „Chtěl jsem se jen zeptat, jestli něco nepotřebuješ.“ Co bych asi tak potřebovala? Nic nechci… „Ne…ale děkuju.“ Rozhodla jsem se nakonec pro tuhle odpověď. „Kdyby přece jen ano, budu tady vedle.“ O kousek se ode mě posunul dál. Nepatrně mi cukly koutky, ale hned potom zase povadly. „Proč on, Ericu?“ Zvedla jsem hlavu a opřela si ji o kolena. „To já nevím Nancy. Vždycky jsou to ti, kteří si to zaslouží nejmíň.“ Ale je to nespravedlivé. „Ale on mohl být skutečný Neohrožený! Můžu za to já.“ Povzdechla jsem si. Klekl si přede mě. „Nemůžeš. Neviň se za to, co se stalo. Dala si všem na výběr, on šel dobrovolně. Stejně jako já dobrovolně zůstal dole. Šel, protože jste byli přátelé. Neumřel kvůli tobě. Umřel kvůli tomu vojákovi, co ho trefil, pokud na tom má někdo vinu, je to právě on. Ale také za to zaplatil životem.“ Znovu jsem shlédla. Držel mě za ruce. „Umřel se ctí, řekl ti, že si přál umřít v boji. Pokud se má umírat, tak právě za věci, kterým věříš.“ Díval se na mě.

    „Vždycky chtěl zůstat v Upřímnosti.“ Opřela jsem si pravou tvář o koleno a zadívala se na něj. „Já mu pořád dokola omílala, že vlaky jsou super, ale on nic.“ Pokrčila jsem rameny. „Možná mu došlo, že by mohl zažít i dobrodružství.“ Dál mě pozoroval. „Já…“ Už jsem nic nedodala. „Zažil ho.“ Opatrně mě objal kolem ramen a já opět skončila schoulená v klubíčku. „Už mám jenom tebe.“ Byla to pravda. Byli tu sice Fay a Bella, ale ony…byly kamarádky. Znala jsem je tři měsíce. Erica v podstatě taky, ale s ním to bylo jiné. On věděl všechno. Tedy skoro všechno. A rozhodně jsem toho s ním zažila mnohem více. „Každý tady tě podrží.“ To sotva.

    Probudil mě hlas. Dívky. Giselle? Rozespale jsem otevřela oči. Čekala jsem, že se k ní Eric vydá, ale dál jsem ho zajímala já. Mluvila s Calem venku. „Měl bys jít za ní.“ Krapet jsem zachraptěla. „Zůstanu tady.“ Poklepala jsem mu na zdravé rameno a odtáhla se od něj. „Běž.“ Zakroutil hlavou. „Nevidím důvod.“ Důvod? „Ale já ano. Udělej to pro mě. Řekni jí, že se omlouvám.“ Možná bych jí to měla říct sama, ale na to jsem byla moc zblblá. Zvedl se ze země. „Za chvíli přijdu.“ Přikývla jsem. Odešel ke Calovi a Giselle. O něčem se tam bavili. Pak se párkrát při debatě podívali na mě. Po chvíli se Eric vrátil i s Giselle a Calem. „Co se děje?“ Zvedla jsem se ze země. Málem mě nohy neposlouchaly, jak jsem kdo ví, jak dlouho seděla. Podívali se po sobě. „Karin s námi chce mluvit.“ Karin jako… „Nicolasova sestra?“ Přikývli. „Co po nás chce?“

    „Vysvětlíme ti to, až se s ní potkáš, dobře?“ Co mi vysvětlí? O co tu jde? „Chce nám pomoct.“ Pomoct? „A s čím jako? Najít rakev?“ Howard se uchechtl, ale všichni jsme vyrazili. I já bohužel. Bez větších komplikací jsme dorazili do hlavního patra. Dokonce s námi i chvíli šli nějací muži v jiných uniformách, které jsem neznala. Jejich počet se zvyšoval s každým krokem. Stanuli jsme u…Nicolasovy kanceláře? Dovnitř jsem nechtěla jít. „Počkám tady. Vyřešte to s ní.“ Eric zakroutil hlavou. „Jdeme všichni.“ Giselle zaklepala. „Dále.“ Nechtěla jsem ji vidět. Ani tu kancelář. Giselle otevřela dveře. Všichni jsme postupně vešli dovnitř. Neuráčila se ani zvednout z křesla. Eric prošel mezi ostatními dopředu. Já jeho ruku pustila a zůstala vzadu. Bella vedle, mě pozorovala. „Tak jste přišli.“ Giselle jí kývla. „Shodli jsme se, že vaši pomoc přijmeme.“ Až na mě. „To jsem ráda. Kdepak máte to divergentní děvče?“ A o mně jí zase řekl kdo? Fakt dík Giselle.