Divergent - Příběh Nancy Dawsonové

Část druhá

    Ráno mě probudil budík. Plácala jsem rukou po nočním stolku, až jsem se asi po desátém plácnutí budík vypnula. Zůstala jsem ležet. Ruku jsem spustila k zemi. Ten sen, co se mi zdál, byl děsný. Zapřela jsem se rukama a díky nim jsem se zvedla z postele. Byla jsem úplně zmlácená. Jako bych celou noc nespala. Což jsem samozřejmě spala. Oblékla jsem si bílé šaty a černé punčochy. Cestou po schodech dolů jsem si ještě stihla udělat culík.

    Z kuchyně jsem už slyšela mámu, jak vaří. „Doufám, že máš všechny úkoly, Owene. Jestli přineseš další pětku, tak si mě nepřej.“ Owen cosi zabručel. „Dobré ráno.“ Prošla jsem kolem Owena. „Dobré ráno, co kotník?“ Pokrčila jsem rameny a sáhla po kukuřičných plackách. „Už to moc nebolí, děkuju za ten led.“ Viděla jsem, že máma byla potěšená, ale určitě byla naštvaná ještě kvůli tomu včerejšku. „Už půjdu, nechci přijít pozdě. Owene, jdeme.“ Kývla jsem mu a zmizela v hale. Chvíli po mně se připotácel. Podala jsem mu bílou bundu a vzala si přes sebe kabát. Jeho batoh, můj batoh a jdeme. „Měj se, mami.“

    „Fakt nedělej žádné průsery, víš, jak to máma vždycky těžce nese. A chceme mít alespoň jednu klidnou večeři, tak se prosím klidni.“ Owen si založil ruce. „Nevím, kdo byl včera v ředitelně.“ Luskla jsem směr jeho třída. „Padej. Mám víc důkazů, než ty, takže sklapni. Po obědě hned domů.“ S tím jsem odešla. Musela jsem pospíchat. Do skřínky jsem pověsila kabát i tašku. Nic jsem skoro nepotřebovala. Další zastávka byla učebna mé třídy. Ale koho jsem to nepotkala. „Ta holka, co jsme jí včera rozbrečeli, prej odmítá jít do školy, protože se nás bojí! Není to super?“ Ten se fakt nudí. „Chtěl jsi říct, kterou jsi ty rozbrečel.“ Odsekla jsem. „Ale tys u toho byla a smála ses.“

    „Smích není zločin, Jayi.“ Zastavil se. Já tedy taky. „To vím, ale zločin se chystá.“ Zamračeně jsem na něj pohlédla. „Co tím myslíš?“ Zase ty jeho výmysly z nudy. „Včera přijali novýho Neohroženýho. Prej má dost kořeněnou minulost. S ním si ještě užijeme.“ Pokrčila jsem rameny. „A co já s tím? Další černý do party. Je jich tu už dost. Jeden se tady ztratí.“ Nechápala jsem, proč ho to tak zajímá. Prostě další nováček. „Jenže tenhle údajně někoho zabil. Říkal to Hank. Slyšel to od kluků z Neohroženosti, když šel kolem nich.“ Mávla jsem nad tím rukou. „Sám víš, kolik toho Hank nakecá.“ Ztuhl. Kývl hlavou směrem za mě. „To je von.“ S protočením očí jsem se otočila.

    Byl to on. Byl to on! Vybavila se mi celá včerejší noc. Ta obrovská chyba, kterou jsem udělala. Jay se ke mně nahnul. „Vidíš? Ten určitě někoho podříznul.“ Ošila jsem se. Vypadal pořád stejně. Ty modré oči. Hnědé vlasy. Přála jsem si, aby vyslovil mé jméno. Moc jsem si to přála, ale znamenalo by to něco hrozného. „Jo ten určitě. Určitě netuší, jak se s tím zachází.“ Ucedila jsem a snažila se ovládat. Hlavně ve chvíli, kdy si mě všiml. „Já bych řek, že jo. Bacha, kouká na nás! Dělej, že nic.“ Já na něj koukala dál. „Je neškodnej.“ Stočila jsem pohled k Jayovi. „Jde se.“ Řekla jsem, ať na mě zapomene, což znamená, že já musím taky.

    Celou první hodinu jsem se nemohla na nic soustředit. Ani na tu hloupou tabuli. Ani na to, co mi Jay pořád říkal. Musela jsem působit dost znuděně, ale nikdo to naštěstí neřešil. Jayovi jsem řekla, že jsem toho moc nenaspala, protože mě bolel kotník, který jsem si vyvrkla. Na to mi odpověděl, že jsem děsně šikovná. To tedy. Pak zazvonilo. Přitiskla jsem si učebnici k tělu a snažila se co nejbezpečněji opustit třídu. Ani na Jaye jsem nepočkala. Musela jsem celou dobu myslet na něj. Co si asi řekl po tom, co mě viděl? Musel být naštvaný, jak jsem ho odbyla a odešla pryč. To jsem ale přece chtěla, že jo? Zamířila jsem skrz dav na dívčí záchody. Od umyvadel zrovna odcházela jedna holka z Mírumilovnosti. Vyděšeně se na mě podívala. Že bych jí už taky někdy urazila?