Divergent - Příběh Nancy Dawsonové

Část dvanáctá

    „Ale je ti jasné, že to musím udělat?“ Pustili jsme se a jen naproti sobě seděli. Přikývl. „Nepřemluvím tě.“ Zakroutila jsem hlavou. „Pak jsme v tom společně.“ Usmála jsem se. On ne a přejel mi prsty po tváři. Zavřela jsem na okamžik oči. „Měli bychom se vrátit. Nemám už moc času.“ Zvedla jsem se a vytáhla ho na nohy. „Nahoru se už nevrátíš.“ Zastavil mě. „S tím taky počítám. Teď jdeme.“ Chytila jsem ho za ruku a táhla ho nazpět do jídelny. Než… moment. Zastavila jsem se za rohem. „Co se děje?“ Přiložila jsem si ukazováček na ústa. „Počkej tady.“ Pustila jsem ho a vyšla zpoza rohu. „Slečno, pan Denver vás hledá a ptá se, jestli jste v pořádku.“ Naproti mně šli dva jeho muži. „Vyřiďte mu, že je mi lépe a za chvíli se k němu připojím.“ Usmála jsem se. Oba dva mi přikývli. Počkala jsem, než mi zmizeli z dohledu. „Ericu.“ Objevil se a došel ke mně. Mohli jsme pokračovat v cestě.

    Zdálo se, že se nic za tu dobu, co jsme byli pryč, nezměnilo. Jenom odešla Fay na simulaci. Vešli jsme s Ericem ruku v ruce. Když jsme zastavili, upřely se na nás pohledy. Viděla jsem, že ta černovláska se nepatrně usmála. Bella se culila, jak nejvíc mohla. Pak se postavila a vybídla k tomu i zbytek její skupiny. Ti ji následovali. „Jdeme do toho s tebou. A Fay taky, i když je teď na simulaci.“ Druhá strana seděla. Jak jsem očekávala. Pak se postavila ta černovláska a kývla mi. Oplatila jsem jí to. Strčila do nějakých kluků vedle ní a ti se taky postavili. A jako poslední Samantha.

    Eric se ke mně naklonil. „Je to lepší, než se dalo čekat, že? A dál?“ Černovláska se rozešla k nám. Doufala jsem, že mě nebude chtít uhodit, nebo tak něco. „Dál…já nevím.“ Odpověděla jsem co nejvíc potichu. Já vlastně…nápady byly, ale…bylo těžké najednou sestavit pevnou konstrukci plánu. Mohlo by se něco pokazit a vůbec. „Něco vymyslíme, neboj.  Hlavně, že máme podporu.“ Snažil se mě sám podpořit. „Máme?“ Podívala jsem se na něj.. „Jistě, řekl jsem, že jsme v tom společně.“ Černovláska mě přerušila v mé odpovědi. „Jaký máš plán?“ No super. Co jí mám asi tak říct? Hledala jsem u Erica tak trochu podpory. Další, ale černovláska se rozmluvila. „Poslouchejte…“ Otočila se k ostatním. „Potřebujeme, aby každý z vás šel na svou simulaci, a co nejvíc jí protáhl.“ Dívali se po sobě. Viděla jsem nesouhlasné pohledy své skupiny. „Tebe nebudeme poslouchat, velí nám Nancy. Ne ty.“ Ale ne. Proč jsem věděla, že se ozve zrovna on? „Ale Paule, na tom nezáleží…“ Namítla jsem. Eric se k němu vydal. Ale ne. „Pokud máš nějaké námitky a máš sám lepší nápad, rádi si ho všichni poslechneme…“ Zmlkl. „…Ne? Tak drž zobák a dělej, co se ti řekne.“ Jay ho zatahal za rukáv a stáhl k sobě. Eric se pak otočil k nám. „Pokračujte.“

„Díky Ericu. A dobrý nápad…“ Pokračovala jsem, když se vracel zpátky na své původní místo, ale mě trápila jiná věc a to ta, že jsem přece nemohla černovlásku nazvat černovláskou. Eric mě objal kolem pasu. Potlačila jsem úsměv, protože tohle byla přeci jen vážná situace. „Giselle.“  Uf. „Budeme potřebovat zbraně. Derek, by se mohl dostat do skladu, ale nevím, kam je ukryjeme.“ Byla jsem až překvapená, kolik toho věděla a hlavně, jak jí všechno do sebe zapadalo.. „Já ano. Někdo mu pomůže. Jay a od vás Samantha, mají už taky po simulaci, můžou vzít vždy pár zbraní a ukrýt je v pokojích.“ Dodala jsem.

„Dobře, dál tu máme problém s předáky. Nemluvě o všech ostatních obyvatelích spodního patra.“ Netušila jsem, kdo všechno se do nich počítá, ale rozhodně by nebylo dobré, kdyby nám to pokazili. „Vezmu si na starost Donovana.“ Ozvala se Samatha. „Ne Sam. Ty půjdeš s Derekem pro zbraně. Donovan není hrozba, obvykle bývá v horních patrech. Dneska jsem ho viděla v Nicolasově kanceláři.“ Oponovala jsem jí. Bude potřeba jinde, než u Donovana. „Giselle půjdeš za Howardem?“ Vypadlo z Erica. „Proč já? Na něj platí někdo…“