Divergent - Příběh Nancy Dawsonové

Část osmnáctá

    „Nechápu to! Jak to mohla Karin udělat! Řekla nám to Giselle, proč jsi souhlasila?“ Čekala jsem, kdy s tím Bella začne. „Musela jsem. Řekla, že jinak půjdou naši jako první.“ Owen se mi držel po pravé ruce. Nic neříkal. „Jenže on tě může zastřelit, už když vejdeš do dveří.“ Neříkej. „Já vím, ale musím to zkusit.“ Pokrčila jsem rameny a zatočila do vedlejší chodby. Tam už stáli muži v temně šedých uniformách. Instinktivně jsem zpomalila. Hlídali dveře. Poblíž stála Giselle a neutrálně mě pozorovala. „Máš počkat, než přijde Karin.“ Jasně. „Půjdu, až sama budu chtít.“ Zastavila jsem kousek od ní. „Odhodilas oblečení Neohroženosti? Co ta změna? Chceš to uhrát na chudinku z Upřímnosti?“ Ať mě nechá. „Jestli sis nevšimla, nikdy jsem Neohrožená nebyla.“ Protočila očima.

    „Už jsem myslela, žes vzala nohy na ramena.“ Podotkla úlisně Karin, když přicházela k nám. „Já se nikdy nevzdávám předem.“ Až když vím, že je to fakt beznadějné. „To je dobře. Můžeme?“ Bella mi stiskla rameno, když Karin stanula přímo přede mnou. „Já…“ Ohlédla jsem se za sebe. „Potřebuju ještě chvíli.“ Založila si ruce, ale pokrčila rameny. Otočila jsem se k Belle a Fay. „Kde je Eric?“ Obě pokrčily rameny. „Hledali jsme ho. Měl pro tebe jít s námi, ale nikde není.“ Nikde? Ale vždyť… „Nemohl odejít. Slíbil mi to.“ Bella zakroutila hlavou. „Nevím. Nikdo ho neviděl.“ Řekl, že mě chce vidět, proč tu není? „Já to bez něj nezvládnu.“ Ano. Strach se usadil a začínal se stupňovat. „Nancy, určitě k tomu má dobrý důvod. Potkáte se potom, jo?“ Jenže co když žádné potom nebude? „Musím ho vidět. Alespoň na chvíli.“ Srdce mi bilo jako splašené. „Nancy.“

    „Už jdu.“ Udělala jsem krok zpátky a pozorovala chodbu za Fay, Bellou a Owenem. „Nan, bude to v pohodě.“ Usmál se Owen. Přikývla jsem, ale stejně jsem věděla, že ne. „Vyřiďte mu, že ho miluju.“ Zeskelnatěly mi oči. „Nancy, takhle nemysli, za chvíli ho uvidíš.“ Zakroutila jsem hlavou. „Sama víš, že ne. Děkuju vám za všechno.“ Zamrkala jsem a otočila se ke Karin. Zahnala jsem slzy poměrně rychle. „Můžeme?“ Zopakovala svou otázku. Rozhodně jsem přikývla. „Můžeme.“ Třikrát zaklepala. „Dále.“ Ozval se tlumený mužský hlas. „Karin otevřela dveře a vešla jako první. Já hned za ní.

    „Nech nás o samotě, Karin.“ Jeho hlas zněl po cigaretách a jeho vzhled tomu taky nasvědčoval. Předpokládala jsem, že původně žil v Neohroženosti. Pod sakem se mu rýsovaly svaly. Po levé tváři se mu táhla už zatáhlá jizva. Karin za sebou zavřela. Tlumeně jsem z chodby slyšela hlasy, ale nerozeznávala jsem je. „Posaďte se, slečno Dawsonová.“ Zůstala jsem stát. „Dobře, tak ne.“ Zvedl se. Na jeho opasku jsem viděla připevněnou zbraň. „Nikdy nechodím neozbrojený.“ Všimla jsem si. Dal si ruce v bok. „Nepotěšila jste mě.“ Já? „Já měla důvod, vás potěšit?“ Ruka mu sjela k opasku. Mě k němu pohled. „Vaší povinnosti bylo, si vybrat frakci a žít v ní šťastně až do smrti.“ Oh nádhera. „Řekněme, že pohádka nešla podle plánu.“ Podíval se na mě. „Vaši rodiče umřeli? Nebo snad váš milý? Nebyla šance, že se dostanete do Neohroženosti? Nechápu vás důvod ke vzpouře.“ Na tom něco bylo. „Nechci, aby lidé žili tak, jak žijí.“

    „O tom ale vy nerozhodujete. Je to sto dvacet let, co tento systém bez chyby funguje.“ Sakra dlouhá doba. „Očividně mám ale právo o tom rozhodovat.“ Vytáhl z pouzdra zbraň. Už se to blíží. „Nikdo si nikdy nestěžoval na svůj život.“ To jsem nepopírala. „Ale nikdo taky nikdy neřekl, že se mu líbí.“ Dodal, což mě…překvapilo? „Všechny frakce byly obeznámeny o mém příjezdu sem.“ To je fajn. „Všichni se proto z první ruky dozví, jestli jste vyhrála, nebo prohrála.“ To už je ale na něm. „To rozhodnutí závisí na vás.“ Přikývl. „To ano. Na mně. Pokud budu chtít, namířím vaším směrem tu pistoli,“ jak řekl, tak učinil, „a stisknu spoušť.“ Zavřela jsem oči. A ozval se výstřel.

    Na zem dopadly roztříštěné kusy vázy. Oči jsem pomalu otevřela. Skláněl zbraň k zemi. Musela jsem se klepat jako osika. „Jak lehko se dáte vystrašit.“ Ne. „Nejsem vystrašená. Vím, že to jednou přijde. Jednou to nebude váza, ale já.“ Sledoval mě. „Litujete svých činů?“ Zakroutila jsem hlavou a polkla. „Nikdy.“ Žádných. Zahnala jsem myšlenku, že bych na místě potopila Karin a všechno svedla na ní. Nikdy mě naši nevychovávali ve zbabělství. „Mohli jsme tohle sezení ukončit dříve. Vaši věrní jistě čekají na natažení černých stuh.“ Upřímně? Čekají, až se vrátím. „Tak to nebudeme protahovat. Zabte mě, pošlete to do ostatních frakcí a spojte si je zase podle svého.“ Usmál se a přejel ukazováčkem po zbrani. „Nějak moc si přejete umřít.“ Pokrčila jsem rameny. „Zvyknete si po tolika příležitostech, které nevyšly.“

    Podíval se ke dveřím, zpoza kterých vycházely hlasy. Neotočila jsem se a dál se dívala na něj. „Neprodlužujte to. Stejně tu jste proto.“ Přetěkl pohledem ke mně. „A na komoru. Chci to mít rychle za sebou.“ Mávl zbraní ke dveřím. „Vypadněte.“ Cože? „Ale…“ Mávl znovu. „Hned!“ Začala jsem couvat. „Vy si myslíte, že můžete jen tak přijít a zničit mi mé území?!“ Už nevypadal tak klidně jako předtím. Proč ne, předtím to bylo lepší. „Ano!“ Křikla jsem na něj nazpět. „Jste takhle malinká!“ Názorně to i předvedl. Mířil ke mně. Já stála na místě. Mohla jsem udělat ty tři kroky ke dveřím a odejít, ale já ne. „Očividně ne.“ Odpověděla jsem. „Jsem malinká a stejně mi vykáte!“ No jo napadlo mě to teď. Chytil mě pod krkem.

    Hleděla jsem do jeho bouřkových očí. Temné a rozhněvané. Měla jsem spíše lapat po dechu, ale mě jeho oči zaujaly. „Moc si dovoluješ.“ Kdo už mi to jednou řekl… „Tak to dokončete.“ Zasípala jsem. Pohl prudce rukou, čímž jsem skončila na zemi o kus dál. Držela jsem se pravačkou za krk a kašlala. Hodně si to užívá. Už to nevydržím. Vyškrábala jsem se na nohy. Namířil na mě. Trhaně jsem se nadechla. Další výstřel. Tentokrát jsem ucítila nad břichem tupou bolest. Automaticky jsem si na ránu přiložila ruce. Vydechla jsem. Zřítila jsem se k zemi. „Hezký den.“ Odešel. Zakrvácenou rukou jsem se držela koberce. „Kdo z vás se o něco pokusí, dopadne jako ona.“ Slyšela jsem ho tlumeně jeho hlas. „Nancy!“ Mámina halenka se barvila do ruda. „Panebože! Rychle někoho přiveďte, je zraněná!“ Čekala jsem, že se mě první dotkne Eric. Ne, byla to Bella. Možná Fay. Ty hlasy my splývaly. „Tak dělejte! Nancy, bude to dobrý, bude to dobrý, ano?“

    „Chci vidět, Erica. Kde je?“ Připadala jsem si hrozně připitomněle. Viděla jsem, jak se Bella ohlíží za sebe. Fay krčila rameny. „Šel za Lewisem. Nevíme, kde je.“ Ne. Proč. Chtěla jsem se zvednout a jít za ním. „Seď, za chvíli přijde ošetřovatelka.“ Kroutila jsem hlavou a jednou rukou jí od sebe odstrkovala. „Musím za ním.“ Chytila ji. „Jsem tady, co se…“ Bella z mého zorného pole zmizela. Ošetřovatelka…vlastně Ericova máma? Mě donutila, abych si lehla. „Najděte, Erica, prosím.“ Natáhla jsem k ní ruku, ale ona ji sesunula ke koberci a věnovala se ráně. Proč? On je důležitější. „E…ri…“ Pak si pamatuju už jenom to, že všechno kolem mě zčernalo.

/ Tahle stránka byla tak ochotná, že sdílela můj profil na téhle stránce, určitě se na ni mrkněte:) https://www.facebook.com/pages/Books-and-films/596017667175961?fref=nf