Divergent - Příběh Nancy Dawsonové

Část jedenáctá

    „Nancy? Jsi tady?“ Když je rozsvíceno, tak asi ano ne? „Co se děje, Henrietto?“ Vzhlédla jsem k ní od knížky. Byla nová. Byla o nějaké skupině lidí, kteří se snažili přijít na lék na nějakou nemoc. Alespoň to říkal Nicolas. „Pan Denver s tebou chce mluvit.“ A to jako proč? Zaklapla jsem knížku. „Říkal, o čem?“ Zakroutila hlavou. „Ne. Prostě tě k němu mám poslat.“ Ale vždyť závěrečná simulace je až pozítří, ne? Převelice ochotně jsem se zvedla a prošla kolem ní do chodby. Zavřela za mnou a následovala mě. I když jsem tu byla zanedbatelnou dobu neboli asi dva měsíce, znala jsem to tu už docela nazpaměť. Jestli mi řekne, že mě s sebou nevezme, tak snad polezu i kanálem, abych se tam dostala! U dveří jeho kanceláře jsem zaklepala. „Dále.“

    „Chtěl jsi se mnou mluvit?“ Zastavila jsem se u dřevěné židle a opřela se o ni. Ustal s psaním a otevřel boční zásuvku, ze které vytáhl baculatou obálku. Poslal ji po stole ke mně. Zásuvku zavřel a vrátil se k psaní. Obálka se zastavila přesně přede mnou. „Co je to?“ Psal dál. „Otevři to a uvidíš.“ Vzala jsem obálku do rukou. Děsil mě. S lehce třesoucí se rukou jsem obálku rozlepila a nahmátla uvnitř bílý papír. Vytáhla jsem ho a podívala se, co se tam psalo. Překvapeně jsem k němu vzhlédla. „Řekl jsem, že budeš plnohodnotná Neohrožená.“ V tom dopise to opravdu stálo. „Nemusel jsi to dělat. Sám jsi řekl, že nikam nepatřím.“ Konečně ke mně vzhlédl a přestal se věnovat psaní. „Když něco slíbím, tak to i dodržím.“ Vrátila jsem dopis do obálky. „Děkuju.“ Bohužel to pro mě neznamenalo odchod odtud. Zvedl se z koženého křesla. „Stejně nechápu, proč tohle všechno děláš.“

    „Možná jsi vážně Neohrožená. Máš stejné chápání, jako všechny dívky tady.“ Kompliment, nebo ne? „Jenže tys udělal něco, za co by tě mohl stihnout trest.“ Opřel se pravačkou o stůl. „Sama pořád říkáš, jak jsem do tebe zamilovaný a pak se divíš, co všechno jsem schopen udělat?“ Ano? „Jsem schopen tě ochránit. Mám k tomu prostředky.“ Musela jsem to uznat. Mohl se zbavit každého, kdo by mě chtěl udat a mohl mi zařídit život v Neohroženosti, aniž bych musela řešit divergenci. „Podívej se do té obálky.“ Na co? Ten dopis jsem už viděla. Obálku jsem znovu otevřela. Vytáhla jsem dopis a podívala se do ní. Ukazováčkem a prostředníčkem jsem vytáhla prstýnek z bílého zlata. To ne. Vzhlédla jsem k němu. „To nemyslíš…vážně.“

    „Když se jen tak ze dne na den staneš Neohroženou, lidem to bude připadat divné. Musíme to uhrát na fakt, že jsem si tě chtěl vzít, a proto jsem tvé přijetí uspíšil.“ Položila jsem prstýnek na stůl. „Nemůžu si tě vzít.“ Pohladil mě po tváři. „To po tobě nechci, ale pokud chceš jít se mnou, musíš pro to taky něco udělat.“ Ale přeci… „Nebudu předstírat, že jsem tvoje snoubenka jenom proto, aby sis připadal lépe!“ Zakroutil hlavou. „Tady vůbec nejde o mě, Nan. To ty jsi hrozba pro všechny. A já si to musím taky pojistit.“ Takže jde o něj. „Myslela jsem, že mi věříš.“ Udělal ke mně pár kroků. „Věřím ti jako nikomu, ale musíš pochopit i ty mě.“ Dívala jsem se mu do očí. Ani kdyby to tajil, jak moc by chtěl, i amatér by z něj vyčetl, že mě miluje. Propletl naše ruce a já se na ně podívala. „Já to chápu, jen…“ Jen si nemůžu vzít někoho, koho nemiluju.

    Párkrát jsem si představovala, jak s Ericem stojíme na střeše a kolem nás se řítí vlak. Chci naskočit, ale on mě zadrží a otočí k sobě. Chvíli na sebe mlčky hledíme, než poklekne na pravé koleno a já dostanu to nejkrásnější vyznání lásky ukončené skromným prstýnkem v jeho dlani. Tohle bylo jak nějaký obchod. Rozhodně ne, jak jsem si svůj šťastný den představovala. „Ale nebudu se tajit tím, že si tě jednoho dne vzít chci.“ Zavřela jsem oči. Škoda, že toho dne se s největší pravděpodobností jeden z nás nedočká. Vzal ze stolu prstýnek a navlékl mi ho. Ruka mi ztěžkla, jako by byla z olova. Nevím, kolik toho ještě zvládnu. Ale stačí mi, dostat se dolů. Má skupina, tedy bývalá skupina, mi určitě pomůže dál. Budou mě mít za zrádce, ale určitě mi pomohou. Musím v to alespoň doufat.