Divergent - Příběh Nancy Dawsonové

Část pátá

    Po bezesné noci nadešel onen den. V celém domě byla pochmurná nálada. Myslím, že ani nikdo nečekal, že bych si to mohla rozmyslet. Sladila jsem barvy do bílé a černé. Černá sukně a bílý svetr. Sešla jsem po schodech dolů. Opravdu se tvářili jako při pohřbu. Byla jsem proto ráda, když jsme konečně vyrazili. Netrvalo nám to dlouho a už jsme postávali v zástupu bíločerných. Jay mi zepředu mávl. Kývla jsem mu. Zástup se posouval dosti rychle. Vedle nás z jedné strany šli sečtělí. Z druhé strany Odevzdaní. Owen mi tiskl ruku ve své. Táta mě celou dobu držel za ramena. Máma držela mou druhou ruku. Uvědomovala jsem si pořád víc, že nevím, jestli chci odejít. Jak řekla máma v nemocnici „My jsme tvá rodina, on ne.“ Zavřela jsem na okamžik oči. No tak uklidni se. Vybrala sis. Půjdeš tam a budeš žít šťastně až do smrti. Jenže je to pro mě? Dokážu celý zbytek života žít Neohroženým životem, místo svého dosavadního života? Možná jsme byli zlí, ale měli jsme jeden druhého rádi. Jen ty ostré jazyky. Neohrožení se nenávidí, pořád samá bitka. Jak můžu v Neohroženosti jednou vychovávat své děti?

    Když jsem otevřela oči, vcházeli jsme dovnitř. Obrovská kruhovitá místnost s pěti odděleními, pro pět frakcí. Rodiče mě vedli až k místům pro nás, aby se se mnou rozloučili. První přišel na řadu Owen. Pevně mě objal. „Za pár let půjdu za tebou, počkej tam na mě.“ Odtáhla jsem se a podívala se na něj. Vypadal, že nad tím už dlouho přemýšlí. Zakroutila jsem hlavou. „Najdi si lepší frakci. Tady z tebe může být už za den odpadlík. Neriskuj to, máš hodně co ztratit.“ Řekla jsem. „Ty snad ne? Dost toho ztratíš, jenom si to neuvědomuješ.“ Naklonila jsem hlavu ke straně s skousla si spodní ret. Proč mi to dělal ještě horší? Další přišel táta. Objal mě o něco pevněji. „Dávej na sebe pozor. Chci tě tam za dva týdny vidět. A spokojenou.“ Tím jsem si už taky nebyla jistá. Chci být s nimi. Ale Ericovi jsem to slíbila. Poslední přišla na řadu máma. „Nancy, rozmysli si to dobře. Svoje rozhodnutí už nemůžeš změnit. Běž alespoň za Michaelem, ať víme, že jste v pořádku.“ Plakala. Už jí nešlo o Erica, ale o to, abych byla naživu. Konečně se chovala jako máma. „Víš, že nemůžu.“ Odtáhla se. „Můžeš cokoli. Je to tvůj život ne jeho. Navíc jsi pořád bledá, může se ti udělat špatně a oni tě nechají umřít na ulici.“

    „Jenže jsem řekla, že půjdu.“ Byly snad v mém hlase pochyby? A máma to moc dobře poznala. Nic mi na to ale neřekla. Znovu mě objala. „Hlavně na sebe dej pozor. Ať se stane cokoli, máme tě moc rádi.“ Měla jsem oči zalité slzami, ale přikývla jsem, když mě pustila. Všichni tři potom odešli a já osaměla. Ne neosaměla, ale připadala jsem si tak. Zavřela jsem oči. Otevřela jsem je a šla se zařadit. Postavila jsem se za nějakou holku, která šla s námi i včera na testy. Neznala jsem její jméno. Nepamatovala jsem si ho. Před ní stál Eric. Nemohla jsem se na něj ani podívat. Ale on mě uviděl. Radost nad radost. Šel ke mně. „Jsi v pořádku?“ Naprosto. „Jsem.“ Odpověděla jsem a pořád se na něj nepodívala. Vzal mě prsty za bradu a donutil mě tak vzhlédnout. „Nemusíš to dělat.“ Vymanila jsem svou bradu. „Jdi Ericu.“ To bylo jediné, co jsem mu dokázala říct. Kolem nás prošel Jay. Když mě viděl, zastavil se. Krátce se podíval na Erica. Čekala jsem, že se porvou, ale opak byl pravdou. „Postarej se mi tam o ní.“ Řekl mu.

    Jak jsem sakra neměla brečet? I potom co mě objal. „Všem jim ukaž, že Upřímnost se ničeho nezalekne.“ Chtěla jsem s nimi zůstat. Moc jsem chtěla, ale Eric spoléhal na to, že půjdu s ním. Neměla jsem slibovat něco, co nebudu schopna splnit. Nezvládnu to. Jay se na mě usmál. „Až tam půjdeš, otři si oči a hrdě k nim vstup se vztyčenou hlavou. Budeš jejich výhra, vím to.“ Znovu jsem ho objala. Potom se vydal dál za nás. Ani jsem se ho nezeptala, jestli zůstává, nebo bude přeběhlík stejně jako já. Eric už byl na svém místě, když ceremoniál začal.