The Diaries

1

Eleanor

„To je v pořádku, klidně plač," slyšela jsem ze všech stran. A tak jsem plakala. Všude, pořád a hodně.

Fakt hodně.

Bolelo to, jako asi nic na světě. Prázdnota, která přišla po tom, co Louis odešel ovládala celé moje tělo a moje duše, nebo to co z ní zbylo ze mě odcházela ve všech těch slzách. A nepomáhalo to, nepomáhalo nic. Nepomohly lítostivé pohledy ostatních. Ani máminy, ani tátovy. Nepomohla návštěva psychologa. Prostě ticho, tma a vzpomínky. Hodně vzpomínek.
Takhle jsem trávila posledních pět dní.

Když vám odejde někdo blízký, bolí to. Nejde to přirovnat k ničemu. Louis, nejlepší brácha - dvojče. Pravděpodobně nejlepší a nejveselejší člověk na týhle planetě. Tak trochu blbeček, ale nejlepší na světě. Parťák, kamarád, moje všechno devatenáct let. A on to věděl, říkala jsem mu to často. Vždycky říkám, to co cítím. A on se mi smál, že bych prý vždycky neměla. Když mě o něčem poučoval, prohrábl mi u toho vlasy, nesnášela jsem to.

Jak bych si přála, aby mi je rozházel.

Byl přesně o minutu a půl starší, ale rozhodně byl chytřejší. Aspoň to vždycky tvrdil.

...

„Eleonor?" ozval se hlas mámy když vešla do mého pokoje zahaleného tmou.

„Je půl jedné ráno, měla bys jít spát," řekla tiše a přešla k mojí posteli. Stěží jsem rozeznala den od noci. Bez něj neměla jakákoliv hodina smysl.

„Prosím, jen už přestaň plakat," řekla, ale efekt to mělo opačný, hlavně proto, že se jí zlomil hlas.

„Něco mi pro tebe nechal," řekla máma po chvilce ticha, když si utřela slzy. Rozsvítila malou lampičku u mojí postele a do rukou mi dala malou krabici. Nemožně zabalenou, obmotanou stuhou, která se absolutně nehodila. Rozhodně to bylo od něj.

„Nevím co v tom je a trval na tom, ať to otevřeš ty, tak... já už půjdu, hlavně zkus potom spát," řekla máma a stiskla mi ruku.

Chtěla jsem jí odpovědět, ale z mých rtů se neozvala ani hláska. Zavřela dveře a já se s rozřesenýma rukama podívala na krabici. Rozvázala jsem stuhu a otevřela ji. Zatajil se mi dech, když jsem uviděla deník. Několik minut jsem se na něj jen dívala, až jsem se odhodlala ho vzít do ruk.

Když jsem ho otevřela a viděla jeho neúhledné písmo, přišel nový příval slz.

...

„Elie, ahoj. Nevím, jak začít, protože jsem nikdy nepsal, myslím, že to neumím, ale budu se snažit. V první řadě doufám, že jsi ocenila, jak profesionálně jsem ti tenhle deník zabalil. Pro stuhu jsem byl u tebe v pokoji. Našel jsem ji v šuplíku, promiň. Jo a viděl jsem tam fotku jednoho z těch Jonas Brothers. Věděl jsem, že na nich ujíždíš, i když jsi tvrdila, že ne!

A za druhý, přestaň brečet. Nerad jsem tě tu nechal, bylo to tak zasraně rychlý a já to nedokázal ovlivnit. Ale máš moji školu, zvládneš to. Vždycky a všechno. Vždycky jsem na tebe byl pyšnej. Ve všem jsi měla jasno a byla férová. Ke všem. Každej tě má rád, El.

A já tě mám rád nejvíc. Ať už jsem kdekoliv.

Chci aby sis každej den přečetla jednu moji kapitolu. Opovaž se to číst všechno najednou! Každá je věnovaná tobě. Chci aby ses u každé zamyslela. Vím, že se někdy budeš hodně divit, ale dělej všechny věci, který ti napíšu. A já ti slibuju, že jednou zase budeš šťastná.

Vím, že teď nejsi.

Jo a řekni mámě, že jsem to okno u sousedů fakt tehdy rozbil já.

Teď nevím, co napsat. Možná čau, zítra? Není to divný? No každopádně...

Seš Williamsová, moje ségra. Zvládneš všechno.

A odpočiň si!!!

Lou.

Odložila jsem deník a nekontrolovatelně jsem se rozbrečela. A ničemu to nepomohlo, prostě jsem umírala smutkem a nešlo to zastavit.

Harry

Zvonek u dveří se rozezní, což mě donutí zvednout se z gauče, odkopnout pár plechovek piva a u dveří překročit hromádku reklamních sdělení, které by chtěly otevřít, nebo minimálně hodit do koše.

„Pan Harry Styles?"

„Hmm," zamručím, protože předpokládám, že je to zas nějaký pitomec nabízející mi extrémně výhodnou sadu hrnců, nebo nějaký magor, který se mě bude snažit přesvědčit o svým náboženství.

„Mám pro vás zásilku."

„Já...nic jsem si neobjednal..."

„No to je sice možné, ale někdo vám očividně něco poslal...je od pana Williamse," řekne a já ztuhnu. Tohle přece není možný...rychle podškrábnu papír, který mi pořád strká a bez dalších slov mu zavřu před nosem. Stojím uprostřed zaneřáděné místnosti, protože úklid není zrovna moje silná stránka a nemůžu tomu uvěřit. Cítím, jak mi buší srdce a třesou se mi ruce.

Posadím se na gauč a chvilku nejsem schopnej nic dělat. Připadá mi to jak hloupej vtip a chvíli mám chuť ten balík hodit rovnou do koše, ale něco mi nedá. I když nemám dobrej pocit, po chvíli se ho pokusím roztřesenýma rukama otevřít. Uvnitř je knížka, které předchází dopis.

----------

„Nazdar, Harry! Je mi jasný, že jak tě znám, myslíš si, že je to nějakej hloupej vtip, nebo něco podobnýho, ale ujišťuju tě, že není...bohužel! Nechci, aby to vypadalo, že si o sobě moc myslím, ale je mi jasný, že to teď beze mě nebudeš mít úplně lehký...ale neboj, tvý tajemství si sebou vemu do hrobu...doslova.

Hlavně ti chci říct, že si fakt kurva vážím toho, že jsem tě poznal a vážím si všeho, co o tobě vím, nebo jsem věděl...Kámo, udělej pro mě hlavně jednu věc...nikdy to nevzdávej.

No a teď k věci, posílám ti deník. Každej den si přečti jednu kapitolu a kurva nepřeskakuj, protože...no vlastně když přeskočíš, tak já se to nedozvím, ale rozhodně se připravíš o tu správnou legraci.

Možná se ti nebude všechno líbit, protože tě znám a vím, že jsou věci, který tě zrovna nelákaj, ale prosím tě, udělej všechno a zkus se ponořit do mýho života tak, jak sem ho žil já. Třeba ti to pomůže, nebo tě to minimálně aspoň na nějakou dobu slušně zaměstná a my oba víme, že to potřebuješ.

Díky za všechno, kámo!

Čekám tě v nebeským baru, snad se tam nesejdem moc brzo!

Loui.

---------

Nemůžu tomu uvěřit, sakra, chce se mi brečet s trochu i smát, nějak všechno najednou. Štve mě, že tohle udělal a zároveň sem rád, protože mám zas pocit, jako by tu byl a nikdy neodešel. Na chvíli, jako bychom zase seděli na baru, pili, mluvili o životě a všechno bylo tak nějak dobrý.

Nechápu, proč je život tak posraně komplikovanej a bere si lidi jako Louis. Lidi, který dávaj do života všechno a ostatním přinášej do toho jejich určitej smysl.

I kdyby v tom deníku bylo cokoli, jsem ochotnej to prožít.

Kvůli němu.

Za něj.