The Diaries

59

Usla jsem totálně vysílená pláčem asi v 5 ráno. Můj spánek byl ale trhaný a myslela jsem, že hůř už mi fakt být nemůže. Kolem osmé mi zavibroval telefon s esemeskou. Líně jsem se pro něj natáhla a překvapilo mě, když jsem na displeji viděla Harryho jméno.

,,V devět tě vyzvednu, buď připravená a vem si něco teplejšího. – H."

Zaskočilo mě to, protože mi včera nic nezmínil. Nebyla jsem ve stavu, kdy bych chtěla někam jít. Bylo mi smutno a nebyla jsem připravená jít mezi lidi.

A taky jsem nechtěla, aby mě tak viděl.

,,Necháme to na jindy, dnes se mi nikam nechce."

Odepsala jsem a vzápětí se mi znovu rozsvítil telefon.

,,Neptal jsem se tě. H."

Povzdechla jsem si a přešla jsem ke skříni. Hodila jsem na sebe první džíny, které jsem viděla, stejně tak tílko a nakonec mikinu. Učesala jsem se a neměla se ani odvahu na sebe podívat do zrcadla. Tušila jsem, že jsou moje oči rudé a oteklé od pláče.

Seběhla jsem ze schodů i s obálkami od Louiho a položila je na stůl, když jsem zjistila, že naši ještě spí. Na jídlo jsem neměla ani pomyšlení a rovnou vyšla před dům. Marge byla zaparkovaná před domem a to mě znovu dostalo. Slzy jsem si ale rychle utřela, když se v zatáčce objevilo Harryho Bentley. Zastavil a já jsem jen nasedla. Nepodívala jsem se na něj, prostě jsem jen koukala před sebe. On mě ale svým pohledem přímo propalovaL, přesto ale nic neřekl a rozjel se.

Po chvilce ale stejně zastavil a vypnul motor.

,,Brečela jsi," prolomil ticho. Jasně, že to musel poznat.

,,Eleanor, vím, že jsi četla poslední stranu toho deníku a chápu, že je ti teď na nic, ale ... tak to prostě je. Taky mě to zkurveně sere, že tu není, ale nic s tím neudělám," řekl a já neměla odvahu se na něj podívat. Nechtěla jsem se znova rozbrečet. Myslela jsem, že jsem všechny slzy vybrečela už v noci, ale byla jsem přesně ten typ holky, co když už si říká, že brečet nebude, tak když někdo přijde s tím, že o důvodu pláče chce vědět, nebo ho řešit, zase mě to nutí pouštět nové a nové slzy.

,,Eleanor, Louis věděl, proč ti ten deník psal a jsem si jistej, že rozhodně nechtěl, abys brečela po nocích. Tohle nebyl jeho styl. Jsem si jistej, že ti ho napsal proto, abys se cítila líp, ale ty na to teda fakt nevypadáš..."

,,Ale on mi prostě chybí a já s tím nedokážu nic udělat. Nechci se prostě z něčeho radovat. Když on tu není. Nejde se smát a necítit se u toho provinile..." řekla jsem potichu a hlas se mi opět rozechvěl.

,,Eleanor, podívej se na mě," řekl Harry a když jsem se nereagovala, prsty se dotkl mé brady a tím docílil toho, aby se moje oči setkaly s těma jeho.

,,Louis byl vždycky veselej, občas vážnej, ale jen ve chvilky, kdy se to hodilo. Zkus si ho představit, co by ti teď řekl? Chtěl by abys brečela?" zeptal se a já rychle zavrtěla hlavou.

,,Kdyby tu teď byl Louis, řekl by, ať se směješ a jedeš si užít den s Harrym, že jo?" trochu se usmál a mě tím donutil taky.

,,To by rozhodně řekl..." souhlasila jsem, ,,a děkuju, Harry," dodala jsem ještě tiše.

,,Pojď sem," řekl a silně mě objal. A to bylo přesně to, co jsem potřebovala, aby konečně někdo udělal.

A byl to Harry.

,,Můžeme vyrazit?" zeptal se, když jsme se odtáhli.

Přikývla jsem a bylo mi líp.