The Diaries

82

O měsíc později

Eleanor

Pokud bych měla popsat náš vztah s Harrym jedním slovem, rozhodně by to nešlo. Nebyl komplikovaný, byl jednoduchý.

Jednoduše složitý.

Hádali jsme se, dost často a smáli jsme se ještě častěji. Trávili jsme spolu hodně času. Občas jsem byla já u něj v dílně a snažila jsem se mu radit, což on samozřejmě absolutně odmítal, i když to podle mě byly skvělý rady. Občas on vylezl v noci po římse k mýmu oknu. Nebylo to romantický, bylo to strašidelný, ale vždycky jsem se musela usmát. Jednou jsem se usmála tak, že mi tekly slzy, to když se zřítil a spadl do oblíbeného záhonku mojí mámy.

Měla jsem pocit, že to, že Harry přišel je ta nejlepší věc, co se mi mohlo stát po té nejhorší věci v mým životě.

S Harrym se zdálo všechno mnohem jednodušší. Zbožňovala jsem čas strávený s ním. Mohl se klidně roztahovat na mojí posteli a snažit se něco přečíst, já ho prostě jen tak pozorovala a snažila se přijít na to, co na něm nemám ráda. Myslela jsem, že jsem na něm vždycky nesnášela to, jak o sobě dostatečně nemluví, nebo to, jak se dokáže rychle rozčílit. Taky to, že občas plácne nějakou hloupost, ale nedokáže se omluvit.

Ale ne.

Musela jsem být blázen, když jsem měla ráda všechny tyto věci.

Možná proto, že i když o sobě nemluvil často, tak když už něco řekl, mělo to ... neskutečnou sílu, to jak mi po kouskách dával dohromady vzpomínky z jeho života a já se je snažila vnímat, jak jen nejvíc to šlo. A když řekl něco, co se mi nelíbilo, nepotřebovala jsem z jeho úst slyšet „Promiň" protože mi bohatě stačilo, když mi ráno napsal, že jsem pro něj "zasraně důležitá" a nebo když mě objal.

To byl jeho způsob. To byl Harry.

Byl nad ním pořád ten neuvěřitelně velkej otazník, ale ironií bylo, že já ten otazník zbožňovala. To, jak nebylo lehký poznat, co si myslí. Jediný, co jsem poznala vždycky byl jeho pohled, kterým mi říkal, že jsme jenom my dva.

A to bylo to hlavní.

Měla jsem špatné dny a nebylo jich málo, protože nešlo přestat myslet na Louiho a já ani nechtěla a Harry taky nechtěl. Mluvili jsme o mým bráchovi hodně a já cítila, že tak je to správně.

Že je to důležitý.

Vždycky tu bylo něco, co mezi námi bylo a já věděla, že je to tak trochu propast, protože vždycky, když jsme si byli nejblíž, couvnul. Věděla jsem, že často usilovně přemýšlí. Mračil se a na čele se mu častokrát objevila vráska, ale já se neptala. Věděla jsem, že by to vedlo k hádce. Jen jsem mu prostě věřila, každou částí mého těla.

Jednoduše se ze mě stal blázen.

Blázen do Harryho Stylese.