The Diaries

24

Eleanor

V autě panovalo nesnesitelné ticho. Nějak jsem ani neměla náladu na to mluvit. Začalo mi vadit, jak se pořád musím snažit jen já. Harry by se pravděpodobně mračil, i kdyby mu někdo řekl, že vyhrál milion.

Soustředil se na řízení a rukama až příliš silně držel volant. Já se snažila dívat se z okna, ale pohled mi stejně každou chvilku padl na něj. Vlasy měl přehozené dozadu, ale pár mu jich i tak padalo do čela. Lícní kosti měl ostře řezané, ale včera, když se smál, ukázal i malé jamky na tváři.

Přemýšlela jsem kam jedeme, protože jsme se blížili do čtvrti, kterou jsme vždycky s našima obdivovali. Byly tu domy tak pětkrát větší, než byl ten náš. Trávníky dokonale posekané a auta naleštěné.

Harry pokračoval dál, až když zastavil na konci ulice. Před domem. Krásným, velkým, ale zničeným od ohně. Viděla jsem, jak je Harrymu nepříjemné tu být. Přešla jsem k němu a stiskla mu ruku. On se ale odtáhl a přešel blíž k domu.

„Tady máš odpověď, Eleanor... a užij si ji. Tady jsou všechny moje zkurvený vpomínky," řekl s přílišnou ostrostí v hlase.

„To je tvůj dům?"

„Už ne..." řekl a otočil se zády.

„Tady jsi žil? I s tvými rodiči? Co se stalo?"

„Kurva, Eleanor! Přestaň se mě ptát!" zakřičel Harry a silně udeřil pěstí do kapoty.

A to bylo poprvé, kdy jsem se ho trošku bála.

„Řekni mi sakra něco! Včera jsi pro mě přijel, protože jsi se mnou chtěl být, takže mám těď právo to vědět..." zvýšila jsem taky hlas.

„Nemáš ani to nejmenší právo, na nic, co se týká mě..."

„Proč jsi mě sem vzal?" nedala jsem se.

„Protože jsi to kurva chtěla vědět..."

„A tvoji rodiče?" zeptala jsem se po chvilce ticha.

„Zamysli se, Eleanor... říkal jsem ti, že rodiče nemám," řekl a nasedl si do auta.

„Chceš o tom mluvit?" zeptala jsem se, když jsem se posadila vedle něj.

„Proč potřebuješ furt něco řešit, tady není co ... už toho sakra nech," promnul si rukama obličej.

„Fajn, tak si trhni..." řekla jsem jen, vystoupila z auta a rozběhla se opačným směrem.

Slyšela jsem jen zapištění pneumatik a když jsem se otočila, Harryho Bentley už tam nebylo. 

Šla jsem ulicí, naštvaná a zmatená. Naštvaná jsem byla ale daleko víc. Uvědomovala jsem si fakt, že se zkrátka někdy moc ptám a Harry není zrovna člověk, který by mi odpovídal.

Ale jak si mohl myslet, že mě zaveze před vyhořelý dům a nic mi neřekne.
Možná jsem byla naivní, když jsem věřila, že můžeme být přátelé., že můžeme komunikovat a  docílím toho, aby se konečně smál.
A když už se to stalo, trvalo to chvilku a vrátil se do starých, zamračených kolejí. Kdyby tu byl Lou, šla bych hned za ním a všechno mu řekla, poznal by sám, že je mi na nic, protože mi tak opravdu bylo. Za poslední dny jsem se ponořila do deníku a mé dny zahrnovaly jen Harryho. S našima jsem skoro nemluvila, i když to mělo být spíš naopak. Emmě jsem neodepsala na nespočet zpráv. Můj mozek byl zaměstnán Harrym.

Jeho zvláštní povahou, která mě nutila tolik přemýšlet, jeho tajemstvím, které jsem toužila znát.

Jeho myšlenkami, které jsem se snažila pochopit.

A jeho rty, které se mi tolik líbily.

A to bylo poprvé. Na chodníku uprostřed Brightonu, chvilku po poledni.

To bylo poprvé, kdy jsem se kvůli klukovi rozbrečela.