The Diaries

41

,,Trochu se třeseš a skoro vůbec nedýcháš, jasně, že jsi nervózní," pousmál se Harry a odtáhl se.

Netušila jsem, co přesně mám odpovědět a jestli vůbec musím. Harry si ale místo toho vzal bonbon a lehl si na druhou stranu postele. Zmateně jsem se na něj podívala a on jen zvedl obočí.

,,Snad nečekáš, že když ses mi sem nacpala, že budu spát na zemi, na to zapomeň...ale pokud nechceš spát tady, klidně si posluž," pokrčil rameny a zhasl malé světlo na svojí straně.

Pomalu jsem začala nosit všechno jídlo na stůl a poté zašla do koupelny. Opláchla jsem si obličej a zhluboka se nadechla. Tohle byla totiž noc, kdy jsem měla poprvé spát vedle kluka.

A nervózní jsem teda fakt byla.

Zhasla jsem a lehla si na vedlejší půlku. Snažila jsem se být do nejdál od Harryho, přesto jsem se ale otočila čelem k němu. Viděla jsem, jak má ruce za hlavou a dívá se do stropu.

,,Kde jsi byl?" zeptala jsem se do ticha, ale Harry mlčel.

,,Nemusím ti to říkat, Eleanor," řekl po chvilce.

A měl pravdu, proč by mi to měl sdělovat. Pravděpodobně bych se na to nezeptala, kdybych se jen trochu zamyslela.

To já ale nedělám.

,,Jasně, že mi to nemusíš říkat..."

,,Byl jsem prostě pryč," odpověděl přesto a já si najednou zase připadala, jako totální blbka.

,,Řekni mi něco o sobě, prosím..." napadlo mě po chvilce a slyšela jsem, jak si Harry povzdechl.

,,Nechci o sobě mluvit, Eleanor..."

,,Chci tě znát," řekla jsem možná až příliš smutně.

A pak nastalo ticho.

5 minut, 10 ... až jsem si začala myslet, že Harry usnul.

,,Když jsem byl malej, všechno bylo v pohodě. Máma s tátou na mě byli furt pyšní. Chodil jsem do různejch kroužků, protože mi vždycky všechno šlo. Nejvíc mě ale vždycky braly auta. Když jsem dospěl, nezměnilo se to. Přesto jsem ale vystudoval historii. Bavilo mě to, ale na vysokou jsem nechtěl. Bavil jsem se s hodně lidma a někteří z nich mi doslova zkurvili život jen tím, že mi dali možnost je poznat.

Vždycky jsem měl hodně známejch, ale kamaráda jsem měl jen jednoho. Tvého bratra. Říkal jsem ti už, že jsme se vždycky sešli v baru. Byl skvělej... poslouchal a nikdy si nestěžoval. O tom, že má tu zkurvenou rakovinu jsem se dozvěděl až skoro ke konci... nic mi neřekl a já si toho ani nějak nevšiml. To si vyčítám asi nejvíc. Pořád jsem mu říkal svoje zasraný problémy, ale nevnímal jsem. Prostě pil pivo a usmíval se, ani mě to nenapadlo...

To byl pro mě třetí nejdůležitější člověk, kterýho jsem ztratil..." dokončil Harry tiše, ale to už jsem si utírala slzy.

Nečekala jsem, že by se mi aspoň trochu otevřel a jsem si jistá, že mu to dalo hodně zabrat a pro mě to bylo hodně...

,,Můžeš svoje problémy teď říkat mě ..." řekla jsem do ticha.

Nezareagoval.

,,Odkud víš, že se jmenuje Jessica?" zeptala jsem se ještě po chvilce.

A aniž by Harry cokoliv řekl, odpověď jsem stejně znala.