The Diaries

38

Musím přiznat, že jít vedle Harryho večerním Londýnem, který díky osvětlení nemá šanci být v úplné tmě, byl dobrý pocit. Jako když jsem ho vzala na posed, na ...shromaždiště věcí, nebo on mě na trapný francouzký film do kina.

Až teď jsem se pozastavila nad tím, že všechny naše schůzky s Harrym byly vlastně celé trochu neobvyklé. 

Až na to molo, to bylo zlomové. Tam jsem si opravdu uvědomila, že Harryho chci blízko sebe, což je docela ironické, vzhledem k tomu, jak moc zvláštně se choval.

Dnes večer ale ne. Kráčeli jsme dlouhou ulicí vedoucí k místu, kde se konal koncert. Fronta na vstup byla dlouhá snad půl kilometru a my si šli stoupnout až na konec.

,,Zajímalo by mě, jak dlouho tu ti lidi stojí," nakrčila jsem obočí a Harry se zasmál.

,,Proč se směješ?" zeptala jsem se a podívala se na jeho pobavený obličeji.

,,Jen ... někdo čeká na koncert a někdo se ukazuje v prádle v obchodě ..."

,,Takže na to pořád myslíš, jo?" pousmála jsem se a lehce do Harryho žduchla.

,,Není to tak, že bych na to myslel," bránil se, ale nezmizel mu ten jeho pobavený výraz.

,,Řekla bych, že právě to teď děláš," pokrčila jsem rameny.

,,Eleanor, viděl jsem už hodně žen v prádle, kdybych měl myslet na každou, nedělám nic jinýho," řekl nakonec.

Au.

Nebudu si hrát na to, že to nebolelo, protože se stal pravý opak. Trošku jsem se zamračila, ale vzápětí se pousmála, jen, aby si Harry ničeho nevšiml.

,,Ale notak Eleanor, nemyslel jsem to tak," žduchl do mě pro změnu on. Asi svoje emoce moc dobře maskovat neumím.

,,Můžeme to přestat řešit?" snažila jsem se ukončit tuhle diskuzi a Harry jen přikývl.

Když jsme si vystáli hodinovou frontu, konečně jsme se dostali do arény, sama pro sebe jsem se usmála. 

Stáli jsme daleko od pódia a já tak trochu tušila, že toho moc neuvidím, vzhledem k tomu, že s výškou necelých 160 cm bych neviděla ani z té třetí, ale bylo to dokonalé. Byli jsme tu a to bylo hlavní.

,,Jdu nám pro pivo," řekl Harry.

,,Klidně tu zůstaň, můžu tam zajít, stejně se mi tu nechce čekat..."

,,Ne, Eleanor, v žádným případě, musíš tu zůstat ..." řekl až moc důrazně a než jsem se na něj stačila nechápavě podívat, zmizel mezi lidmi.

"Panebožeeee," vydechla jsem, když se na pódiu objevil Chris Martin a s ním i zbytek kapely. Všichni křičeli a skákali. Byl to neuvěřitelný pocit.

,,Ahoj Londýne!" zakřičel Chris a arénou se ozvalo sborové ,,Hi"

,,Dnešní koncert bych chtěl začít pár slovy ... zhruba tři dny nás a naše managery na všech sociálních sítích spamoval jeden vytrvalej člověk. Dneska tu s námi měl být Louis, ale hvězdy si to občas určí jinak, což nás hluboce mrzí ..." řekl Chris s položenou rukou na srdci a já jsem pomalu, ale jistě přestávala dýchat.

,,Harry, to jsi byl ... ty jsi ... ty ..." koktala jsem zmateně a on se jen lehce pousmál, aniž by se na mě podíval.

,,... dnešní koncert bychom teda rádi věnovali právě jemu a jeho sestře, která tu dnes je. Zdravíme Eleanor!" zakřičel Chris na arénu a poté se ozvaly první tóny ...

fixing up a car to drive in it again
searching for the water hoping for the rain ...

A to byl ten moment, kdy moje srdce vynechalo úder. Přes slzy, které se mi valily proudem jsem se usmála a podívala se nahoru.

Harry mi lehce stiskl ruku a podíval se stejným směrem.