Nebe má barvu nejtemnějšího purpuru. Zelená tráva, tíhou noci zbarvená do odstínů šedi, je pokrytá vlhkými krůpějemi perel, kterými je osázel sám měsíc.
Tvé rty, lásko, krvavě rudé, vynikají v té černobílé záplavě jako hrůzná stopa, připomínající nejhorší prohřešky.
Jsi mým hříchem a já tvým. Jsi mým temným tajemstvím, jsi mou první touhou a vášní.
Do hlubokých vod pozdního večera se vkrádá líbezná melodie zla, lákající k zakázaným krajům. K nepoznaným myšlenkám, ke chtíči po zvířecí části naší osoby.
Ležíš na tom šedém lůžku ze stébel trávy, jako bílý květ jasmínu v moři. Houpáš se na vlnách a necháváš se ukolébat ke sladkému snění. Zuby mě brní touhou ochutnat tvé bílé hrdlo, z něhož by vytryskla rubínová stružka krve a vznesla se k nebi v podobě tisíců motýlů.
Nevzpouzej se, nesnaž se bránit.
Nemáš šanci, neunikneš!
Každý se poddá slastné bolesti, přinášející malátnost opilosti. Propůjčuje tvému tělu lehkost nevinné duše a vynáší tě nad těžké, bouřkové mraky, jejichž popelavé kapky brzy zahalí naše hříšná těla do rozmlženého oparu snu.
Již brzy zjistíš, jak chutná pravá divokost. Budeš lačnit po svobodě a nespoutaném, suchém, horském větru. Polkni svou pýchu, nech se ukolébat poslední písní zvířecího hladu k věčnému spánku.
Již brzy opustíš těžké břímě života. Zbude jen nehybná maska bývalé krásy. Tvé kosti pohřbí do své náruče černá hlína, dávající vzniknout nebesky krásným květům lučních zvonků, kopretin a rudých, divokých růží.
Již brzy...
Užívej si posledních nádechů, kdy nelapáš po dechu.
Užívej si posledních doteků na neporušené, bělostné kůži.
Užívej si pohled do mé usmívající se tváře.
Již brzy už se tvého těla nebudou dotýkat lidské ruce. Na kusy tě roztrhají zvířecí drápy.
Již brzy nebudeš hledět do lidských očí. Do duše ti pohlédne žhavě oranžová, nespoutaná divokost dávné kletby.
Již brzy tvůj dech nebude smyslně hluboký. Poslední mělké sípání naplní vzduch vůní zoufalosti a strachu.
Již brzy tvou odhalenou kůži nebudou obdarovávat něžnými polibky horké rty. Rozpářou tě hladové tesáky bestie ze starých bájí.
Již brzy, lásko...
ČTEŠ
Kapky ztraceného času
Poetry,,V místnosti panovalo ohlušující ticho, které její dech trhal na kousíčky jako nadýchanou cukrovou vatu. Prostoru pokoje vládla tma a ona díky absenci oken nemohla odhadnout, kolik je hodin. Nevěděla ani kde je, kdy, proč a kam zmizel muž, jež ji s...
