Letmý pohled,
tichý dech.
Cizí ruce na stehnech.
Tiše šeptáš:
'Jen pojď blíž,
teďkon něco uvidíš.
No tak pojď
a neboj se.
Láskou rychle ozbroj se.'
Nevíš si rady
se svými city.
A tak opakuješ chyby.
Noc co noc.
Kůže proti kůži,
Ať už s ženou nebo s muži.
Prý hledáš pomoc,
na smutek lék.
Ten, co se tu s hněvem vlek.
Prý máš strach.
Ze tmy, z citů, ze světa.
Odvedu tě do světla.
Usmíváš se.
Klid v duši ti nastolí
společnost v tvé posteli.
A já?
Čekám na tebe,
pociťuji bezmoc.
Je jak zhoubná nemoc.
Co se s tebou stalo?
Zdáš se mi jiná.
Cizí a nesvá.
Uhodil tě?
Nebo tě snad podvedl?
Tak co to s tebou provedl?
Moje city zmírají.
Baví tě ty vraždy?
Kam podělo se naše navždy?
Bolí to.
Stále vedem boje.
Ne. Už dávno nejsi moje.
Jsi cizí.
Jiná, tuhle nechci mít.
Nejsi ta, kterou se zdáš být.
ČTEŠ
Kapky ztraceného času
Poesía,,V místnosti panovalo ohlušující ticho, které její dech trhal na kousíčky jako nadýchanou cukrovou vatu. Prostoru pokoje vládla tma a ona díky absenci oken nemohla odhadnout, kolik je hodin. Nevěděla ani kde je, kdy, proč a kam zmizel muž, jež ji s...
