Nebe kvete purpurem,
sedíš v koutě ponurém.
Stále pláčeš, naříkáš,
vůbec nic mi neříkáš.
No tak, zlato, procitni!
Lež jeho teď prohlídni.
Vzlyky plavou prostorem,
ty bojuješ s odporem.
Vzpomínky se ze tmy smějou.
Oplácíš snad stejnou měrou?
Odháníš mě, kopeš kolem.
Ničíš se tím bídným tvorem.
Lehce hladím tvoje vlasy,
slzy zdobí vlhké řasy.
Uticháš a stále víc
ospalosti letíš vstříc.
Tuba prášků pod stolem,
obrácená vzhůru dnem.
Leháš si mi do klína,
mozek mě tu proklíná.
Nechce jít dál,
jak by se bál.
Malátnost mi líbá tvář,
kdo z nás dvou je nyní lhář?
Miluji tě celým srdcem.
Sedíme tu pod Měsícem.
Něco je tu špatně,
všechno vidím matně.
Pes už nocí nevyje,
tvoje srdce nebije.
Zradilas.
ČTEŠ
Kapky ztraceného času
Poetry,,V místnosti panovalo ohlušující ticho, které její dech trhal na kousíčky jako nadýchanou cukrovou vatu. Prostoru pokoje vládla tma a ona díky absenci oken nemohla odhadnout, kolik je hodin. Nevěděla ani kde je, kdy, proč a kam zmizel muž, jež ji s...
