Nahota tvá mě oslepí
nenacházím hlasu,
ústa má mi rozlepí
v němém úžasu.
Rty oteklé od polibku,
v měkkém měsíčním světle.
Ve tvém klíně ztrácím sílu,
u mě doma v teple.
Se chtíčem se potýkám,
nasazuji masku,
silný jako hurikán,
budu pro tu krásku.
Budeš pro mě cizinkou
a já pro tebe princem,
touhle malou chvilinkou
stáváme se sluncem.
Horkost stoupá,
tělo ke mně tiskneš,
nebuď přeci hloupá,
všechno dostaneš.
Kůže proti kůži,
duše mé se dotýkáš,
nepodobna růži
nyní sladce usínáš.
Kouzlo tvé žhavé kůže
omamuje smysly,
co proti němu zmůže
muž s nekalými úmysly.
A tak se vzdávám,
v ústech mám sucho,
své srdce ti dávám
a líbám tvé ucho.
Pohledem křížíš můj,
oddechuješ mělce,
už jsem jenom tvůj.
A ty dílo umělce.
Tvé oči, rty a tělo,
nutí mě si troufat.
Všechno mě to přimělo
znovu v něco doufat.
ČTEŠ
Kapky ztraceného času
Poesia,,V místnosti panovalo ohlušující ticho, které její dech trhal na kousíčky jako nadýchanou cukrovou vatu. Prostoru pokoje vládla tma a ona díky absenci oken nemohla odhadnout, kolik je hodin. Nevěděla ani kde je, kdy, proč a kam zmizel muž, jež ji s...
