Miluji tvou křehkost,
laňky plachost.
Rtů sladkost
i hlasu šelest.
Jsi zlá zvěst,
chystáš lest
jak do mysli mi vlézt.
Za ruku tě chytím
a provedu listím,
cestou prašnou,
i vodou strašnou
až staneme na úplném konci.
Chytáš dech,
to je pech,
že ševelit stromy neslyšíš.
Srdce bušit nenutíš.
Potok proudit nevidíš,
lásku dvou nás necítíš!
Den je krásný,
osud zrádný.
Nepřeje nám.
Cožpak nevnímáš?
Proč své oči zavíráš?
Hruď svou malou nezvedáš?
Kůži jemnou halíš,
krásnou chvilku kazíš.
Charakter svůj haníš,
příležitost hatíš!
Života světlo zhasínáš,
ústa svá mi zavíráš,
chrámy smyslů zamykáš.
Odcházíš.
Vzdaluješ se mi,
skrýváš se za branami,
kam já jíti nemohu.
ČTEŠ
Kapky ztraceného času
Poetry,,V místnosti panovalo ohlušující ticho, které její dech trhal na kousíčky jako nadýchanou cukrovou vatu. Prostoru pokoje vládla tma a ona díky absenci oken nemohla odhadnout, kolik je hodin. Nevěděla ani kde je, kdy, proč a kam zmizel muž, jež ji s...
