Coffee

Espresso

Hoseok ani nevěděl jak a proč, ale díval se skrz výlohu malé kavárny. Sklo bylo ušmudlané a nikde nebylo ani pořádně napsané, co tam vlastně mají, či jak se to tam jmenuje. Rámy dveří by už znovu potřebovaly natřít červenou barvou a popínavé rostliny zasahovaly do druhého patra staré budovy, ve které se krám nacházel. Ovšem o karafiáty v truhlíku před obchodem bylo dobře postaráno. Nebylo to tak, že by na tohle místo někdo nedbal, spíš, jakoby už neměl dostatek sil či vůle.

Rozhodl se vstoupit. Namjoon mu kladl na srdce, že by se neměl nikde příliš zdržovat, jelikož - za ne až tak dlouho - je čeká turné a to až do Ameriky. On to věděl, de facto byl jediný kdo dokázal do kluků jejich choreografie pořádně vtlouct a svou zodpovědnost si uvědomoval, přesto si myslel, že by mu káva přišla vhod. Navíc, od kdy on někoho poslouchá.

Když vstoupil čekal klasický zvuk zvonku, ale místo toho se nad ním rozezněla serenáda staré zvonkohry umístěné nad dveřmi a známá vůně kávy byla zastřena něčím jiným. Těžko říci čím. Uvnitř byli dva lidé. Jeden starý muž, co seděl rozvalený v rozkládacím křesle, kouřil doutník a díval se na černobílý film a jedna snad ještě starší žena s povislou kůží na bradě i rukou. Seděla za kasou a asi něco kreslila. To Hobi nemohl vidět. Měla dlouhé šedé vlasy a červená zástěra jí byla zřejmě až moc velká.

Rozhlédl se okolo, aby zjistil, co tu vlastně nabízí, ale žádná tabule nad stařenčinou hlavou nebyla popsaná. Nevšimla si ho, zvonkohra na ni byla zřejmě moc tichá. Přišel tedy blíže, nákup položil na barovou stoličku, ale sám si nesednul. Nechtěl se tu zdržovat dlouho. Otáčel hlavou a prohlížel si zákoutí krámku, který byl velký asi jako jejich předsíň. Na parapetu výlohy bylo terárium s chameleonem, který spal a okolo něj rostlo ze starých truhlíků spoustu květin, které by Hobi nikdy nebyl schopen pojmenovat. Pak už u výlohy stály jen dva stoly, s černými pohodlně vypadajícími křesly.

,,Dobrý den." pozdravil, když se jeho hlava přestala točit všemi směry. Nenápadně nakoukl ženě pod ruce. Na zažloutlém papíře byl portrét muže, co seděl ve vysokém křesle a díval se do koberce. Na tom obrázku bylo něco hrozně smutného.

,,Dobrý den." oplatila mu žena a papír schovala pod nějakou knížku. ,,Dáte si?"

Hobimu ušlo jak zaujatě si ho prohlíží, protože se zoufale snažil chytit něčeho, co by mu napovědělo, co si vlastně má dát. Nechtěl tu být dlouho. Jen se sem přišel podívat, vždyť nic zajímavého tu není.

,,Espresso, prosím." jeho oči utkvěly na obraze přímo před ním. Byl mezi prázdnou křídovou tabulí a pultem, kde bylo spoustu hrnečků, kávových přístrojů a pytlíků na čaj. Byl to obraz krajiny, celý kreslený černým uhlem, ale i když byl v odstínech šedé, nějakým kouzlem bylo jasně vidět barevný východ slunce.

Stařena sáhla po jednom z menších hrníčků a dala se do přípravy objednávky. Všimla si kam se ten kluk dívá a také se na chvíli v obrazu ztratila.

,,I v černobílé se skrývá kouzlo barev." pravila a vytrhla tak Hobiho z přemýšlení. Chvíli nechápal, mrkal na ni, snad jakoby zapomněl, že tam je a pak se znovu rozhlédl kolem sebe. ,, Také jsem si myslela, že je to nemožné. Pořád jsem říkala, že to nikdy nedokážu. Že to vždycky bude vypadat jako Měsíc."

,,To je.. vaše?" ukázal na obraz. Až teď si všiml dvou dětí hrajících si ve vodě. Předtím viděl jen odlesky na hladině, ale teď rozpoznával i jiné obrysy. Stará žena přikývla, zastavila kávovar a položila bílý hrníček před Hobiho. Toho by v životě nenapadlo, že by to mohl být Měsíc, jasně v tom rozpoznal ráno.

,,Ano." přiznala pyšně žena. ,,Byl to první obraz, který jsem kdy někomu ukázala. Do té doby jsem je vždycky musela spálit. Kdo by si pomyslel, že jednou bude viset tady,"

Hoseok se trochu zděsil, když to řekla s upřímným úsměvem na rtech. Žena byla stále mírně natočená na obraz, jakoby tělem i duší byla v okamžiku, kdy stojí před tou širou planinou klidné vody a dívá se do slunce.

,,Spálit?" zopakoval.

,,Můj otec to nerad viděl." pokrčila rameny a utřela vybledlou utěrkou vodu, která ukápla při přípravě jeho kávy. Hobi ten fakt chvíli vstřebával, nechápal jak by někdo mohl mít něco proti obrazům a při té myšlence se napil kávy. Nevyznal se v její přípravě, pro něj to bylo prostě mačkání tlačítek, ale ať už ta žena zmáčkla jakékoliv, uměla to velmi dobře. Oddálil hrníček od rtů a zadíval se do něj, jakoby ani nevěřil tomu, že je to káva.

,,Páni." utrousil skoro nevědomky. Žena na něj stále civěla a on si toho konečně všimnul. Možná čekala na pochvalu, možná ho poznávala. Hobi doufal v to první.

,,Promiňte." začervenala se a hodila utěrku do dřezu. ,,Moc nových lidí sem nezabloudí. Obvzláště ne tak pohledných."

Teď se začervenal i Hoseok. Nebylo to tak, že by mu tyhle komplimenty neskládával nikdo jiný, ale když to řekla nějaká starší žena, co ho nejspíš neznala, tak nějak to zahřálo u srdce víc. Možná i pro to, že on nebyl Jungkook ani Tae, kteří sklízeli komplimenty na každém rohu.

,,Ale nechte toho." mávl rukou. ,,Vy jste tady ta krasavice, divím se, že tu nejsou davy už jen kvůli tomu. " oba dva si vyměnili upřímné úsměvy. Hobi si nijak nevymýšlel, ta žena musela být krásná, když byla mladší a to kouzlo tu bylo stále. Jen se člověk musel déle dívat.

,,Vy lichotníku."

,,Myslím to vážně. Vaše káva," zdvyhl před sebe svůj teď už poloprázdný hrníček. ,, je lepší než jakou jsem měl v těch nejvíc špičkových kavárnách v celém Seoulu!"

,,To už přeháníte." rozesmála se a zcela upřímně dávala najevo své rozpaky.

,,Ani náhodou!" Bránil se. Nevěděl co to bylo, že ho to k tomu místu tak pojilo. Snad to, že tam byl víceméně sám. Mohl si připadat jako u rodičů, ale zároveň si u toho dát výbornou kávu. Musel tohle místo najít znovu.

,,Jak.. jak se to tady jmenuje?" Vytáhl hned mobil připravený si název podniku hned zaznamenat do svých map. K jeho překvapení žena pokrčila rameny.

,,Nijak jsem to tu nenazvala." Rozhlédla se kolem. Muž stále nehybně ležel v křesle, chameleon pořád spal. Hobimu to přislo divné, ta budova už byla stará, ale obchod pořád ještě jméno neměl? Žena musela vycítit jeho zmatení.

,,Trávím tu svůj volný čas." Pohladila starý dřevěný pult. Bylo vidět, že má k tomuhle místu hluboký vztah. Takový co má člověk k hračce se kterou si hrával a teď ji našel na půdě. ,,Kdo sem přijde, ten sem přijde, ale poslední dobou nevím. Jsem už moc stará."

,,Vypadáte skvěle." Mrknul na ni. Neměl rád, když se ostatní takhle zhazovali. Znovu se zasmála. Zřejmě jí nikdo takhle často nekomplimentoval.

I když už byl jeho hrnek prázdný, k odchodu se neměl. A to ještě před pár minutami spěchal. Asi by si na to nevzpomněl, kdyby mu Namjoon nenapsal na jejich společný chat.

,,Vypadá to, že budu muset běžet." Oznámil jí a očima rychle přeletěl několik smajlíků co poslal Jin, aby dal najevo, že už má hlad. Hoseok si vzpomněl na svůj nákup až ve dveřích. Otočil se, aby se pro něj vrátil. Už tam stála stará barmanka a podávala mu ho. Ruce se jí u toho třásly.

,,Vy mladí pořád někam spěcháte." Řekla žena, když si od ní tašku převzal. Byla zklamaná, že ten kluk odchází.

Kdyby věděla, že právě spěchá na trénink své světoznámé skupiny, byla by jiná? Znala je vůbec? Možná jména nikoliv tváře. Tak to mělo zůstat.