Shingeki no kyojin- Cesty se rozcházejí a zase slučují

O patnáct let později

Myslím, že nemá smysl vyprávět příběh, jak se celé město zotavilo z velké bitvy, jak začali znovu stavět domy a lidé si začali zvykat, že musí žít bez svých milovaných. Protože, všechno tohle je nevyhnutelná pravda, vše se musí dát do nového pořádku a opět zajet do starých kolejí. Vydělávat, utrácet peníze, žít. Ovšem myslím, že od té doby, se lidé více váží svých životů, ne že by si předtím nevážily životů, to ne, ale myslím že si uvědomili, že je mnohem lepší strávit celý den s rodinou a přáteli, než být celý den v práci s lidmi, kteří vás sotva pozdraví.

S Legiií se scházíme každý rok a to týden po výročí jeho smrti, přijdeme k jeho hrobu, odstraníme plevel, položíme květiny, přineseme mu jeho oblíbené jídlo a pití a nakonec zapálíme svíčky.

Uběhlo už patnáct let, někdo sepsal knihu, někdo se stal tváří pro televizní obrazovky a někdo se vrátil opět ke starým životům a chtěli žít v ústraní bez vědomosti. Ovšem, žít něco jako v anonymitě nejde. Každý zná vaši tvář, každý ví, že to vy jste zabil Erena Jaegra a každý ví, že on to tak chtěl, že on chtěl umřít.

Schoval jsem se do ústraní archívu, často zůstával až do nocí a studoval jeho deníky, deníky, na které jsem se díval úplně jinýma očima. Psal o lásce, bolesti, trpělivosti, smutku a štěstí a že by každý měl být rád za to, že může být na živu, dýchat čerstvý vzduch a žít v domnění, že je ve světě relativně bezpečno. Eren se snažil popisovat co nejvíce do detailu, krásy světa a jeho každodenní život. Psal kolik jednotka utrpěla ztrát, kolik zabili titánů, kolik nováčků se přidalo do Legie. Vždy vybíral ty nejlepší z nejlepších, armáda, policie, záchranáři, doktoři.

Pár krát do roka, mě vysokoškolští učitelé zvou na přednášky, když probírají útok na město. Často tam nebývám sám, jsou tam se mnou i ostatní. Poprvé se nám o tom vyprávělo těžce, o jak šel čas, vyprávění bylo čím dál jednoduší odvyprávět.

Za ta léta jsem potkal několik skvělých lidí, partnerů či partnerek, ale nikdo nemohl nahradit jeho. Budil jsem se v domnění, že má jeho krev na svých rukou, jak ho zabíjím, jak si vrazil meč do srdce a jak jsem sledoval jak jeho oči pomalu zhasínají. Také jsou ovšem musel myslet jaký to byl úžasný muž a jak jsem se do něj dokázal za tak krátkou dobu zamilovat.

Pak ovšem jeden den, když jsem šel na vysokou školu přednášet, spatřil jsem muže, který mi ho natolik připomínal, že jsem ho oslovil ,,Erene?" muž měl dlouhé vlasy, strniště na tváři, byl vysoký a v obličeji strhaný, na očích měl brýle. Muž se na mě podíval a posunul si padající brýle více ke kořeni nosu.

,,Ano?" odpověděl muž, též se jmenoval Eren, jak je tohle sakra možné. Určitě měl okolo třiceti let, na sobě bílý plášť a vypadal jako jeden ze šílených vědců na vysoké škole.

,,Omlouvám se, jmenuji se Levi Ackerman."

,,Ohh, ano vy jste ten veterán, který dnes přednáší že ano, mé jméno je profesor Eren Yeager, vyučuji zde genetiku, ale nemyslím si, že bychom se znali."

,,Omlouvám se, jen jste mi přišel někomu povědomý."

,,Jo tohle mi říká spousta lidí. Asi mám ten druh obličeje, který je povědomí všem."

,,Asi ano, omlouvám se za vyrušení doktore Yeagre... neshledanou."

,,Nashle."

Nešlo to, nemyslet na něj, během přednášky dokonce i on sám přišel, sedl si do lavice, kde seděli ostatní lektoři a poslouchal má slova. Mluvil jsem o historii, historii, výcviku, strategii a následně bitvě.