Eldiara: Vlčí trůn✓[OPRAVA DOČASNĚ POZASTAVENA]

1.Plameny

Pharsa se nadechla horkého vzduchu, a zakašlala, když se jí do nosu dostaly zrníčka písku. To byla jedna z nevýhod života v poušti.

Písek sem, písek tam, písek všude kam se podívala. A to horko. Měla nejdelší srst široko daleko, skoro se ve svém kožichu dusila, když do ní nemilosrdně pařilo slunce, proto nejraději zůstávala v paláci, u své rodiny.

Pohlédla k Sarogu, ke svému domovu. Toto velkolepé město se nacházelo u jediné oázy v Poušti, do které se vlévala Bíla řeka.

Sarog byl obehnán mohutnou, pískovcovou hradbou, jež splývala s dunami kolem sebe a za ní se rozkládalo velké město. U hradeb se nacházely chudší domy, prosté, z pískovcových cihel, ale s každým dalším krokem po hladké silnici se maličké domečky měnily v obrovská, nádherná sídla, zdobené obchůdky či nádherná náměstí, která jako každé odpoledne obsadilo spoustu kupců a obchodníků, doufající v to, že si někdo koupí jejich zboží. V srdci města se tyčil k obloze palác Alistar, postavený jako všechno v městě z pískovce, ale mnohem honosnější, a krásnější. Zdi byly vymalované na bílo-která neudržovala tolik tepla-malé věžičky, jež se natahovaly tak vysoko, jako kdyby se chtěly dotknout slunce, měly široká okna a hlavní brána byla z ryzího zlata.

Sarog byl jedním ze šesti největších měst v zemi, nepočítaje Blackstar, hlavní město a srdce Eldiary.

Pharsa se při té myšlence zachvěla. Nikdy nebyla dál než za hranicemi Pouště, a přesto si dokázala živě představit vojska vlků, které se snaží získat trůn.

Královna Ruby zemřela, její druh byl mrtvý už několik let, a nebyli žádní dědici, ani příbuzní. Každá rodina v Eldiaře, ať už urozená, nebo neurozená si dělala nárok na trůn.

Pharsa se na pouštní město, na své město, dívala se smutným pocitem.

Hiliové-její rodina-si vedla slušně ve válce o trůn, vojsko Sarogu bylo jedno z největších.
Bylo více než pravděpodobné, že Hiliové usednou na trůně, a opustí tohle město, nechají vládnout Pharsinu tetu Kaditu, a jejího druha Zilonga.

Pharsa to tu nechtěla opouštět, ačkoliv měla mnoho důvodů. I když jí tu bylo horko, i když měla neustále písek v nose, a i když si z ní neustále někdo utahoval, že nemá magii, pořád to byl její domov.

A i kdyby byla dcera královny a krále celé země, pochybovala, že se názor na její nekouzelnost změní.

Pharsa byla prostě vadná. Obě nohy levé, podivná srst a ještě k tomu neměla magii.

A nikdo, až na její rodinu nehleděl na to, že je Pharsa víc než jen nekouzelná vlčice. Že je víc než ta, která se tu objevila jako zločinec, úplně zničehonic a ztrapňovala svou ne-magií a neohrabaností urozenou rodinu.

Potřásla hlavou, aby se těch myšlenek zbavila a soustředila se na to, co sem přišla hledat. Nacházela se zrovna u oázy, zkalená hnědá voda se třpytila v paprscích slunce a Pharsa si užívala možnost, odpočinout si ve stínu palem, jejichž velké listy se nezavlnily ani v drobném poryvu větru.

S povzdechem vstala, otřepala se, aby ze své dlouhé, černobílé srsti dostala písek a vyrazila ze stínu palem, aby se porozhlédla po Ilisiře-byla to vzácná, pouštní rostlina, která rostla pouze u vodních zdrojů. Což byl taky důvod, proč byla vzácná. Zlehka našlapovala po rozpáleném, přelévajícím se písku a pak, když ji začalo pálení tlapek rozčilovat, vkročila do oázy, aby šla po jejím břehu a tlapky jí omývala teplá, hnědá voda.

Zbožňovala Oázu-bylo to jedno z mála míst v Poušti, které bylo plná života. Ve vzduchu a v zelenožlutých, suchých rostlinách, které obrůstaly kameny a skrývaly se ve stínech palem, bzučelo nekonečné množství hmyzu, hromobití jejích křídel se Pharse rozléhalo v uších. Spatřila přes horké kameny přeběhnout žlutou ještěrku, jež vystřelila dlouhý jazyk z tlamy, zachytila ve vzduchu velkého, černého brouka a s chroustáním ho spořádala, načež zase zmizela pod kameny. I vzduch tu byl jiný-pořád horký a dusný, ale prostoupený vlhkými pachy, jež se táhly od oázy, či vůně dřevin a suchých listů. Oáza byla pokladem Pouště.