Eldiara: Vlčí trůn✓[OPRAVA DOČASNĚ POZASTAVENA]

Epilog:

(Až napíšu, pusťte si tu písničku)

Silenova armáda vyhrála.
Ostiovy byly poraženi.
Arcalima, spolu se svým druhem usedli na trůn.
Faramisovi to všechno bylo jedno, jelikož jeho život ztratil smysl.
Uplynul pouhý měsíc, a svět jakoby ztratil barvy.
Nic už nestálo za to, aby se usmál.
Stál na skále, s pohledem přikovaným na kameni ve tvaru obdélníku.
Ta skála se nacházela na královském hřbitově.
Stále dokola a dokola, četl nápis na kameni.

Pharsa

Vychována Hiliovými, poslední držitelka Magie, věrná přítelkyně a družka.

Obětovala svůj život, za život jiného vlka, který byl jejímu srdci blíž, než kdo jiný.

Nechť odpočívá v pokoji.

Možná by ho bolelo srdce, kdyby po její smrti nezamrzlo.
Už nevnímal žádné pocity, proč by měl?
Už mu bylo všechno jedno.
Protože láska jeho života byla mrtvá, a on s tím nemohl nic dělat.
Zkoušel žít bez ní, ale akorát mu to způsobilo ještě větší bolest.
Rozhodl se, že svůj život ukončí.
Vítr mu pročísl jasně bílou srst, a on zavřel zářivě modré oči. Vykročil ke kraji, a představil si, že jí znovu uvidí.
,,Faramisi..." Zašeptal někdo, a on sebou prudce trhl. Ten hlas by poznal kdekoliv a kdykoliv.
Otočil se, a spatřil Pharsu.
Byla průsvitná, mihotala se ve vzduchu, ale byla tam.
Ledový obal na jeho srdci, trochu popraskal.
Bál se že je to jen iluze, že přichází o rozum, nebo si z něj někdo dělá srandu.
,,Pharso" řekl tiše, a ona k němu přistoupila.
Když se jí dotkl, měl pocit, že to neudělal, skoro to necítil.
,,Obětovala jsem svůj život za ten tvůj" řekla mu. ,,Neber si ho"
,,Bez tebe nemůžu žít" zamumlal Faramis zlomeně, a kus ledu na jeho srdci se rozlomil.
Pharsa se s ním nepřela, společně seděli na kraji útesu.
,,Nemůžeš tu být?" Zaprosil Faramis a Pharsa smutně zavrtěla hlavou. ,,Mohla jsem tě jen na chvíli navštívit, rozmluvit ti to, a připomenout ti, jak tě miluji"
Faramis bolestně zakňučel. ,,To já přece vím"

(Teď)
A pak začal zpívat.
Nikdo to nedělal, neměl na to talent, ale ta píseň se mu vynořila v mysli tak náhle, že si nemohl pomoct.
Pharsa vedle něj mlčela, ale on se necítil trapně. Jelikož aspoň na tu chvíli byla s ním, a chtěl si to užít.
Jeho hebký hlas se nesl městem, a každý zvedal hlavu když to uslyšel.
A Pharsa se k němu přidala. Zpívala jasně a bezchybně, když se Faramis odmlčel, aby jí dal prostor.
A pak zpívali oba dva naráz, jejich hlasy se nesli městem, a možná i dál.
Zpívali tak procítěně, tak smutně a zároveň šťastně. Oboum dvoum v hlavě probíhali společné vzpomínky.
Jejich první setkání, kdy Faramis za Pharsu zaplatil pokoj... Když jí unesli... Když se ho bála, když zabil její únosce... Dny cesty, a noci v Lasových domečcích... Když dorazili k Lasovi a Iris... Když poprvé viděli Arcalimu a v Pharse se objevila Magie... Když skončila ve vězení... Když jí vyjádřil své city... Když bojovali, a na obzoru se objevila Silenova loď... Když seděli u zábradlí, a sledovali západ slunce... Když museli být odloučeni, když Pharsu unesli Ostiovy... Když se zase shledali, a ona svou Magii ztratila... Když procházeli tunely... Když se za něj obětovala...
Každý nechal své dosavadní činnosti, aby se mohl zaposlouchat do té písně.
Faramis vstal, a vykročil ke srazu.
Pharsa se o něj povzbudivě opřela, a on skočil. Letěl vzduchem, a i když to nebylo poprvé kdy letěl, ještě nikdy nebyl tak rád, že to udělal.
Pharsa se vznášela vedle něj, červené oči uslzené. ,,Neboj se" zašeptala.
A Faramis se nebál.

Arcalima si vyměnila pohled se Silenem.
,,Slyšel jsi to?" Zeptala se, když píseň utichla.
,,Samozřejmě" kývl, a oba dva se rozběhli k místu, kde to slyšeli naposled.
Arcalima by dala cokoliv, aby na trůně místo ní seděla Pharsa, živá a zdravá.

Nikdo nevěděl, co se ten den opravdu stalo, jestli to vážně byla Pharsa, kdo s Faramisem zpívala před jeho smrtí, nebo si to jejich smutné mysli jen představili.
O pár dní později, na skále přibyl nový hrob.

Faramis

Nejstarší královský syn, dobrý bratr a milující druh.

Nedokázal žít bez své družky, a ukončil svůj život, aby mohli být už navždy spolu.

Nechť odpočívá v pokoji.

Silena to hodně rozesmutnilo, dlouho se musela Arcalima starat o chod království, než se její druh natolik vzpamatoval, že se zase újmul vedení.

Když se jim narodili první vlčata, vyprávěli jim příběhy.
Jejich nejoblíbenější byl Vlčí trůn, příběh o zdánlivě neschopné vlčici, ve které je ale mnohem více.
Arcalima se Silenem vždycky vyprávěli všechno podle pravdy, fialová vlčice dokonce napsala knihu, aby zůstala jen jedna verze, a neustále se neměnila. Věděla jak to s příběhy chodí, a tenhle si zasloužil, aby se vyprávěl tak jak má.
Chodívali na hřbitov, a zatímco vlčata probíhala mezi hroby, a oni je okřikovali, že je to neuctivé vůči mrtvým, oni vzpomínali na své přátele.

Saber byl na Arcalimu samozřejmě velmi hrdý, že se jeho dcera stala královnou, a ačkoliv Layla zuřila jak něco, aspoň byla budoucí Vládkyní.

Vládcem Sarogu se stal Gossen, a vládl velmi dobře.

Co se týkalo Iris a Lase, ti se vrátili do Rablestu, a oba pracovali ve službách samotného Vládce Sabera, později Vládkyně Layly.
Zatímco Las pomáhal telekinezí, Iris byla špeh, a odhalovala různé zrady a podvody.

Lokin se stal kapitánem na černobílé lodi Křídlo pomsty, a svůj výcvik Stínobijce nikdy nedokončil.

Co se týkalo hospodské z Nionloru, ona i její vlčata při porodu zemřeli.
Někteří ale tvrdí, že jedno přežilo, ačkoliv jestli tomu uvěříte, to je na vás.

S Anyou a Freyou mělo království ještě dlouho problémy. Obě dvě byli na útěku, a zabíjeli jedna radost. O těch určitě ještě uslyšíte.

,,Můžeme slyšet příběh?" Zakňučela Nora a vykulila na své rodiče prosebné oči. Její tři sourozenci, Salochin, Arifas a Lexirwa souhlasně přikyvovali.
Arcalima si vyměnila pohled se Silenem, který pobaveně postával vedle ní. Jako královský pár toho měli spoustu na práci, ale vždycky si našli nějaký ten čas na vlčata.
Nora byla celá fialová, až na několik oranžových flíčků. Salochin byl celý otec, Arifas zase měl fialovou barvu po matce, a Lexirwa zdědila modrou, po Silenově otci, Gordovi.
,,A jaký chcete slyšet příběh?" Zeptala se Arcalima, ačkoliv dopředu znala odpověď.
,,Vlčí trůn!" Vykřikli všechna vlčata naráz.
,,Znovu?" Podivil se Silen a Arcalima se ušklíbla. Jejich vlčata ten příběh zbožňovala, hlavně proto, že tam hráli oni sami. Až budou starší, pochopí ho lépe.
,,Tak dobře" kývla Arcalima, a vlčata se schoulila na posteli vedle sebe. ,,Nebylo to zas tak dávno, kdy v pouštním městě Sarogu, žila vlčice Pharsa..."